Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Abychom mohli mluvit o nějakém jedinci (individuu – ale to je latinský překlad řeckého atomos, a nám nyní vůbec nejde o nějakou „nedělitelnost“ v hrubém, „řeznickém“ (J.B.Kozák) smyslu, nýbrž o vnitřní sjednocenost), musíme najít a upřesnit rozdíl mezi hromadou a „jedincem“, „jednotkou“, „jednotou“. Jako „jedinec“ se nám může někdy jevit něco, co onu vnitřní sjednocenost nemá. Tak kupř. řeka nám připadá jako cosi aspoň relativně trvalého stálého, i když víme, že voda, která v ní proudí, je stále jiná, stále nová, a i když víme,, že ani její břehy nejsou pevné, že tok mění svůj směr, řeka např. meandruje apod. Řeka má tvar, ale chybí jí vnitřní sjednocenost, skutečná integrita. Zároveň si musíme být dobře vědomi toho, že tam, kde není vnitřní sjednocenost, nemusí ještě být pouhá agregace, pouhé nahromadění. To platí ostatně už o řece, protože řeka není jen tok vody, ale je to součást krajiny, je to prostor mnoha zajímavých lokalit, kde spolu žijí rostliny, živočichové a další živí tvorové, i miniaturní, atd. – bez toho všeho je „řeka“ pouhá abstrakce. Řeka není celek, ale na mnoha místech jejích toku (a také v jeho nejužší i vzdálenější blízkosti) najdeme řadu rozdílných biotopů, které představují jakýsi „první“ krok k sjednocenosti, k celkovosti, aniž by to ovšem skutečné celky byly. V žádném případě to však nejsou pouhé hromady. Pak je důležité se tázat po původu a zdroji oné částečné (nebo také „nepravé“) sjednocenosti: a tím jsou právě ona „individua“, oni „jednotlivci“, kteří na daném místě a v dané době svými životními výkony, aktivitami spolupracují na vytvoření podobných částečně sjednocených „lokalit“ a „temporalit“, které pak mohou být rozpoznány a pojmenovány. Ona částečná resp. „nepravá“ integrita či sjednocenost nemá tedy jeden střed, jedno ohnisko, ale více až mnoho ohnisek, která sice spolupracují, ale nadále zůstávají vůči příslušnému biotopu atd. čímsi samostatným a vůči prostředí se vymezujícím „pravým celkem“. To platí třeba o lesu nebo o louce, kde vzájemné vazbyt tam žijících organismů nemohou být přehlíženy, ale sám les nemůže být přesto považován za „jednotlivinu“, jednotlivce, celek, skutečnou integritu.
(Písek, 100423-3.)