Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Aristotelés vyslovil (Met. IV, 2, 1004b) pozoruhodnou myšlenku: KAI ESTI TOY FILOSOFOY PERI PANTÓN THEOREIN, což pochopitelně může být přeloženo (a to vždy znamená také vyloženo) několikerým způsobem. Dávám přednost překladu (a výkladu) následovnému: Filosof musí přemýšlet o všem. A s detailnějšími důrazy: Filosof se musí myšlenkově (teoreticky) zabývat (naprosto) vším. To nesmí být redukováno tak, že by se filosof měl zabývat jen „světem vcelku“ a nechávat stranou detaily a snad vůbec jednotlivosti (pak by totiž „všechno“ vlastně neznamenalo opravdu všechno. TA PANTA je plurál, náš překlad „všechno“ znamená „všechny věci“, „všechny skutečnosti“. Důležité je ovšem, co všechno má filosof považovat za skutečné, jinými slovy, jak chápe slovo „skutečný“ a „skutečnost“; zde je na místě kritika některých starých (historických), ale také současných, tj. dnešních „předsudků“. Kromě toho však je ve zmíněné formulaci řeč o „všem“, nikoli pouze o všem „skutečném“. Ať už budeme „skutečnost“ vymezovat jakkoli, vždycky tu bude něco, co se do našeho výměru nevejde, ale o čem navzdory tomu bude platit, že se tím filosof musí také myšlenkově zabývat. Proto se už hned na počátku otvírá velká otázka (staví se před nás velký problém), v jakém smyslu a jakým způsobem se filosof může zabývat něčím ne-skutečným (ne-skutečností). Řekněme, že za „skutečně jsoucí“ budeme považovat jen to, co je „aktuálně jsoucí“; pak bude platit, že se filosof musí zabývat i tím, co aktuálně jsoucí není, tedy např. něčím, co sice v minulosti aktuálně jsoucí bylo, ale již pominulo a nyní už náleží právě jen „minulosti“. V tomto smyslu pak se filosof musí zabývat i ne-jsoucím. Zatím tomu bylo obvykle tak, že – za pomoci myšlenky „modality“ – se filosofové (a nejrůznější odborní vědci) minulostí zabývají jako „kdysi aktuální“, tj. sami se v myšlenkách jakoby přesouvají do minulosti, aby se „minulým“ tedy již nejsoucím) mohli zabývat, jako by bylo „jsoucí“. Pokud si to však náležitě připustíme, musíme začít uvažovat také obráceně: jestliže Aristotelés vymezil „ontologii“ (název ovšem není jeho) jako filosofickou disciplínu, která se zabývá jsoucím, pokud jest, musíme vážně uvažovat o „méontologii“ jako o disciplíně, která se – třeba i aktuálně jsoucím – zabývá i tak, že zkoumá toto „jsoucí“, pokud „není“ (není jsoucí), tedy bez ohledu na to, zda právě (aktuálně) „jsoucí“ jest nebo nikoliv. A pak už zbývá jen ten poslední krok: méontologie by se přece měla zabývat nejen jsoucím, pokud není (tj. pokud ještě nebo už není), nýbrž i ne-jsoucím, které nejen nikdy nebylo, ale – třeba – ani nikdy nebude. Nebo aspoň bez ohledu na to, zda někdy bude či nikoliv. (Písek, 050831-2.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)