LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2012)

Pokusíme-li se dopídit smyslu toho, co napsal ve své poznámce Walter Benjamin, musíme nejprve do textu něco vložit. (Tak se ukazuje, že z hermeneutického hlediska jde nejen o to, „najít v textu, co tam není“, ale také vložit do textu – resp. „za“ text – něco, co tam nejenom nebylo a není, ale co tam autor (nejspíš) ani nechtěl vložit, nicméně co bude fungovat jako reagens; chemické reagens totiž také ve zkoumané látce nebylo, ale pomůže nám odhalit, co v ní bylo a je.) Co to tedy může znamenat, řekneme-li, že pojmy nelze myslet (německy: Begriffe lassen sich überhaupt nicht denken)? První, co nám (bez ohledu na Benjamina) napadne, je nemyslitelnost pojmů, tj. nemožnost mínit „pojem“ jakožto „pojem“, nebo také ještě jinak: že neexistuje „pojem pojmu“, ba ani „myšlenka pojmu“. Což je ovšem nesmysl; z běžné hovorové praxe víme, že můžeme mluvit o pojmech (nebo o nějaké určitém pojmu), a že tím něco vskutku míníme, tj. že to není jen flatus vocis bez obsahu, bez významu. Pokusme se proto – v zájmu zkoumání – upřesnit nějak tu myšlenku, že nelze myslet pojem, asi tak, že tedy nelze učinit pojem míněným předmětem. To by znamenalo, že pojem musíme označit za ne-předmět. (A nesmělo by to znamenat, že „pojem“ je nic.) A můžeme jít ještě dál: německá formulace, že „Begriffe lassen sich überhaupt nicht Denon“, by znamenala asi tolik, že k bytostné povaze pojmů náleží, že se sebou nenechají zacházet jako s pouhými předměty, tj. že to nepřipustí. Protože k bytostné povaze pojmů náleží, že nejsou „pasivními“ objekty, nýbrž že je buď „nemáme“ (že nám jsou cizí a nepřístupné), nebo že na nás mají vliv, že s námi „cvičí“, že nás „vedou“ či „postrkují“ někam. To ovšem zcela odporuje tomu, co je vždy považováno za přednost pojmovosti, totiž že naše myšlení má v pojmech oporu jako v něčem pevném, k čemu je možno se vždy znovu vracet jako k „témuž“. Jestliže tedy v jednom případě jsou pojmy hybné nejenom samy, ale že vedou k hybnosti i nás a naše myšlení, zatímco na druhé straně jsou považovány za tak pevné, že přetrvají věky (např. pravoúhlý trojúhelník Thaletův nebo Pythagorův je stále týž, i když jej míníme dnes po dvou a půl tisících letech), je zřejmé, že pokaždé míníme něco jiného. Proto je na místě obojí rozlišit a užívat i jiných termínů: jako „pojem“ označíme (pojmenujeme) to „hybné“, co působí i na hybnost našich myšlenkových aktů, zatímco to pevné, k čemu se „pojem“ vztahuje tak, že je ponechá týmž (resp. že umožní, aby jako totéž bylo „rekonstruováno“ a tím aktualizováno právě jako „totéž“, pojmenujeme jako „intencionální předmět“ (tj. konstruovaný objekt, tedy myšlenkový model).
(Písek, 120125-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Latina má dva termíny pro slovo „pojem“, totiž „notio“ a „conceptio“ (což samo o sobě pochopitelně neříká nic o významu těchto slov). Termín conceptio znamená (podle Pražáka etc. 1955) přijetí, pojetí, spec. početí; pojetí myšlenky. Je odvozen od slovesa concipere, což znamená (ze stejného pramene) sebrati, shrnouti; ve formuli zavříti, pronésti, vyjádřiti; v sebe shrnouti, pojmouti v sebe, bráti k sobě, chytiti; pojmout, pochopiti, mysliti si, domýšleti se; pojmouti, připustiti, pocítiti, chovati (cit); utržiti, lpěti na čem. Naproti tomu notio znamená (rovněž odtamtud) vědomí, vyšetřování, zkoumání, důtka; představa, pojem. Je odvozeno od nosco (arch. gnosco), tedy poznávati, znáti, věděti, rozuměti.
(Písek, 140207-3.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Vjem , vjem smyslový – nejvyšší forma smyslového odrazu předmětů a jevů ve vědomí jedince. Jeho vznik je podmíněn stavem bdělosti a vyžaduje, na rozdíl od prostých počitků barev, tvarů, zvuků ap., předchozí zkušenost, která umožní rozhodnout, „co to je“, respektive „co to znamená“. Každý vjem má složku a) specifickou, která informuje o kvalitě, kvantitě, prostoru a čase smyslového vnímání; je zprostředkována specifickou nervovou dráhou a specifickou senzorickou oblastí neokortexu příslušného smyslu; b) nespecifickou, vyvolávající emoce a motivace. Je zprostředkována nespecifickou nervovou dráhou vedoucí přes retikulární formaci a limbický systém.
(ex: Leccos, www.lecyklopaedia.cz – leccos.com)
Vjem (vněm) Ottův slovník naučný
Vjem n. vněm jest shrnutí pocitů v jednotnou představu věci. Prvotní totiž a základní stavy vnitrného života jsou pocity. Ty doléhají na nás v prvním dětství vesměs nerozlišeně a není původně výběru pro nás mezi nimi. Dítě nemá s počátku představ o věcech; jest pouze schopno číti, má jen smyslové dojmy, pocity. Jednotlivé pocity rozlišovati proti sobě a osamocovati proti ostatnímu jich množství, jest process delší doby a opětovaného cviku, z kteréhož pak vzcházejí jednotlivé konkrétní představy věcí. Představy věcí složené z pocitů slují vjemy. Zb.
(Ottův slovník naučný – ex: www

Ladislav Hejdánek (2014)

Tradiční převážně zpředmětňující myšlení upřesňuje (zaostřuje) své zaměření pomocí „pojmů“; protože ovšem vskutku živé myšlení musí nutně strukturovat samo sebe (zejména uplatňovat svou strukturovanost) v průběhu svých intencionálních aktů, musí tak činit za pomoci pojmů jakožto součásti nebo složky těchto aktů, které si tam samo myšlení muselo nějak vytvořit, ustavit a do svých průběhů zapojit resp. vždy znovu zapojovat). Protože však pod naprosto převážným, silným (až přesilovým) vlivem tradice, založené starověkými řeckými mysliteli, si evropské (západní) myšlení za dlouhá staletí osvojilo až do samozřejmého, takřka rutinního pojmového zpředmětňování, myšlenková „práce“ s jinými než předmětnými konotacemi bývala běžně pomíjena, zapomínána a dokonce vytěsňována, takže potřeba jiné, odlišné pojmovosti, která by soustavně (nebo aspoň soustavněji) pracovala s jinými myšlenkovými modely, nebývala téměř nikdy na pořadu dne. Proto se s tak velikým zpožděním až dnes dostáváme k lepšímu (či vůbec nějakému) porozumění naprosté nezbytnosti práce s ne-předmětnými intencemi a tedy také s intencionálními ne-předměty, non-objekty, bez nichž se nám skutečnosti jeví jako pouze nebo převážně předmětné. A tak je pochopitelné, že úvahy o tom, jak lze některé skutečnosti „chápat“, „pojímat“ jako „non-objekty“, „ne-předměty“, naráží nejen na nepochopení (event.. malé pochopení), nýbrž přímo na odpor a naprosté odmítání. A tak nezbývá, než opakovaně poukazovat na určité „skutečnosti“, které opravdu nelze pojímat jako „před-měty“, „objekty“, aniž by to nutně znamenalo, že je musíme nutně prohlásit na „ne-existující“, „ne-jsoucí“; a pokud je přece jen možno je pojímat jako „předmětné“, pak pouze za cenu jejich degradace, tj. redukce na pouhé „před-měty“ či objekty, tudíž vlastně jejich mystifikace.
(Písek, 140403-1.)

Jan Štěpán (1998)

symbol jazykový znak, příp. více znaků (↑znak 1), který vedle tvarové charakteristiky má i významovou charakteristiku (↑význam), tj. něco označuje (↑denotát) a něco vyjadřuje (↑smysl); s. jako součást nějakého ↑jazyka je zpravidla spojován s jazyky formalizovanými.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)