Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

jazyk vědecký znaková soustava sloužící interní komunikaci a prezentaci výsledků ve vědě. Sestává z nějakého fragmentu ↑j. přirozeného a speciální terminologie (obojí výběr je vždy specifický pro určitou věd. disciplínu) spolu s pravidly pro jejich užívání. Význam každého výrazu j. v. musí být jednoznačný ; odborné termíny splňují tuto podmínku implicitně, převzaté prvky přirozeného jazyka musí být zpravidla zpřesněny (↑definice, ↑explikace).
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

denotát to, co je označeno ↑jménem, jazykovým výrazem (↑denotace). D. jedinečného jména je individuální objekt, d. obecného jména je třída objektů, např. d. slova kniha jsou všechny předměty, které lze pojmenovat jako kniha. D. oznamovací věty (↑výrok) je pravdivostní hodnota.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)

Jan Štěpán (1998)

definice (z lat. definitio, určení, výměr; řec. horismos) jazykový prostředek, jímž vymezujeme (omezujeme) význam výrazu již existujícího (d. analytická) nebo stanovujeme význam výrazu nově zaváděného (d. syntetická). Cílem je jednoznačné přiřazení významu definovanému výrazu (definiendum) prostřednictvím významu výrazu, jímž se definuje (definiens), tj. jde o sémantické normování jazyka. D. stanoví rovnost významů těchto výrazů prostřednictvím definiční rovnosti (=df) v případě, že denotátem obou výrazů není pravdivostní hodnota. D. má pak tvar: definiendum = df definiens. Např. "čtverec = df rovnostranný pravoúhlý rovnoběžník". Jestliže denotátem obou výrazů je pravdivostní hodnota, stanoví d., že oba výrazy mají stejnou pravdivostní hodnotu prostřednictvím definiční ekvivalence (-=df) D. pak má tvar: definiendum -= df definiens. Např. ...
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 80.)

Jan Štěpán (1998)

výrok logická kategorie užívaná zpravidla ve významu syntaktickém pro ↑větu, ale i sémantickém pro ↑soud či ↑propozici. Podle (smíšené) definice je v. jazykový výraz, u nějž má smysl uvažovat, zda je pravdivý nebo nepravdivý (tj. jméno ↑hodnoty pravdivostní, vyjadřující soud či propozici). Musí jít o oznamovací větu, která neobsahuje volné ↑proměnné (zájmena). V. je determinován časově a místně, tj. v tomto ohledu není ten jazykový výraz nijak parametrizován (např. v „prší“ je chápán jako nezávislý na kontextu). ↑Logika výroková člení v. na jednoduché (neobsahují žádnou vlastní část, která je v., resp. Neobsahují žádnou logickou ↑spojku), např. 3 . 5 = 15, a složené (obsahují aspoň jednu vlastní část, která je v., tj. obsahují aspoň jednu spojku), např. 2 ≤ 4 – je to zkratka pro (2 < 4) nebo (2 = 4); ↑logika predikátová člení v. na singulární (jedinečné; neobsahují žádný ↑ kvantifikátor), existenční (začínají existenčním kvantifikátorem) a obecné (začínají obecným kvantifikátorem), např. (po řadě) 0 < 5, …
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 436-7.)