LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Julius Tomin (2012)

Sokrates byl Athéňany obviněn, že kazí mládež, že neuznává bohy uznané obcí a zavádí nová božstva. Shledán vinným, Sokrates byl v souladu se zákony vybídnut, aby si navrhl trest, který by sám považoval za správný. Sokrates odpověděl: ‚Žalobce mi navrhuje trest smrti. Jaký návrh mám proti tomu učinit já? Co zasluhuji za to, že jsem se nespokojil poklidným životem, nestaral se o to, oč se starají lidé, o vydělávání peněz, hospodaření, o vojevůdcovské hodnosti, o řečnění k lidu, a vůbec o politiku? Byl jsem si vědom toho, že jsem příliš poctivý, abych zůstal bez pohromy, kdybych se pustil do takových věcí. Proto jsem se nepouštěl do věcí, v nichž bych nebyl ani sobě ani vám prospěšným, ale věnoval jsem se tomu, abych soukromě prokazoval každému největší dobrodiní, jak já soudím. Každého z vás jsem se pokoušel přesvědčit, že se nemá starat o žádnou ze svých věcí, dokud se nepostará sám o sebe, aby byl co nejlepší a nejrozumnější, ani o věci obecní, dokud se nepostará o samu obec. Co si tedy zasluhuji? Něco dobrého, mužové athénští, má-li být návrh učiněn opravdu podle zásluhy, a to něco, co by se pro mě hodilo. Co se tedy hodí pro muže chudého, který činí dobro a potřebuje volný čas (scholé)i, aby na vás mohl působit? Nic by nebylo příhodnější a přiměřenější, než aby takovýto muž byl stravován na radnici.‘ (Platon, Obrana Sokrata 36 b-d)
V Xenofontově Symposiu jeden ze Sokratových nejvěrnějších následovníků, Antisthenes, který se pyšnil svou chudobou, prohlašuje: ‚Vlastním ten nejskvělejší majetek. Všichni můžete vidět, že mám vždycky scholé, čas nahlížet věci, které stojí za nahlédnutí, poslouchat řeči, které stojí za poslech, a čeho si nejvíce cením, mám čas na to, abych den co den trávil spolu se Sokratem činností hodnou scholé (scholazón IV. 44).
V Platonově Theaitetu Sokrates spojuje scholé se svobodou: ti, kdo se věnují filosofii, mají vždy scholé. Řečníci se mají ve vztahu k filosofům jako otroci k lidem svobodným, protože /2/ čas, který je jim dán na soudech a tomu podobných shromážděních, je omezený, je to ascholia (Tht. 172 c-d).
V dialogu Faidros se Faidros táže Sokrata, má-li scholé, aby si poslechnul, o čem se bavil s Lysiem. ...
(Čas pro filosofii, text zaslaný autorem – snad do Reflexe?)

Karl Jaspers (1962)

Das Umgreifende, das das Sein selbst ist, ist zugleich ein solches, das auf keine Weise für uns Objekt wird.
In der Welt gehen wir nach allen Seiten und finden in ihr ins Unendliche die uns erkennbaren Dinge. Die Welt selber im ganzen ist nicht verstehbar und nicht in ihr angemessen denkbar; sie ist für unser Wissen kein Gegenstand, sondern nur eine Idee als Aufgabe für das Forschen.
Die Transzendenz aber erforschen wir überhaupt nicht, wir werden von ihr – im Gleichnis gesprochen – berührt und berühren sie als das Andere, das Umgreifende alles Umgreifenden.
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 122.)

Ezdráš II. ()

25I bude, že každý, kdož zůstane po těch všech věcech, o kterýchžť sem předpověděl, ten spasen bude, a viděti bude spasení mé, a konec věku vašeho; 26Budou, pravím, to viděti lidé ti, kteříž přijati budou, kteříž smrti neokusili od narození svého, a změní se srdce obyvatelů, a obrátí se v jiný smysl. 27Nebo zahlazeno bude zlé, a zhasne lest. 28Zkvete pak víra, a přemoženo bude porušení, a ukáže se pravda, kteráž bez ovoce byla po tak mnohé dny.
2. Ezdráš (vůbec 4.) 6, 25-28
(7437, Apokryfy, Praha 1952, str. 87.)

Jan Hanč (1961-62)

Současní myslitelé i přežvýkavci snaží se nám namluvit, jaký svět je, ačkoliv každému člověku především záleží na tom, jaký se mu jeví. Je zde ovšem také trapná /2/ snaha, aby se nám všem jevil stejně, nebo abychom to při nejmenším tvrdili, což připomíná pohádku o králi Tchořovi, který sice věděl, že velice páchne, ale v zájmu jednomyslnosti si přál, aby všichni tvrdili, jak libě voní.
Jednota je pěkná věc, ale máme na ni krátké triko. Lze ji uskutečnit pouze násilím a terorem. Po dobrém si nechá jen nepatrně lidí říct. A proč by si nechali? Necháme si snad říct my?
(Události, ex sešit 3, in: Tvář 3, 1968, č. 1, str. 1-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Srozumitelnost má ve filosofii a filosofování dvojí úlohu: 1) především je v tomto ohledu filosofování ve zcela jiné situaci než třeba práce matematiků vysokých úrovní, kterým stačí formální matematicko-logická koherence jejich argumentací a důkazů, přičemž není nezbytné, aby v každé fázi chápali to, co jim vyšlo nebo právě vychází (a ergo to dokázali také náležitě vysvětlit ostatním). Filosof musí stále sledovat postupy svého myšlení a nesmí žádný svůj krok ani přeskočit, ani udělat bez toho, že jej podrobí reflexím (většinou nestačí jediná). Jinak řešeno: filosof nesmí žádný ze svých postupů „formalizovat“ (= spolehnout jen na formální logické vztahy), ale musí stále být bdělý vůči živému logu svých postupů právě jako živý (a bdělý) myslitel. A pak 2) je i tam, kde filosof sám je plně a bděle odpovědný za všechny své myslivé kroky, zcela nezbytné učinit výsledky a co možná i postupy svého myšlení co nejpřístupnějšími druhým lidem, samozřejmě s jistým rozlišováním podle toho, kdo je určitým argumentům přístupnější a kdo s nimi může mít (třeba z nezvyku) nemalé potíže. V takovém případě může užít argumentací, jaké by se jemu samému nemusely jevit jako dostatečné. (V žádném případě však nesmí užít argumentace chybné.)
(Písek, 120920-1.)