Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Hromada je vždycky mnohost; v jakém smyslu můžeme tedy hromadu považovat za „skutečnou“, když to jsme my, kdo rozhoduje o tom, co ke zvolené „hromadě“ budeme počítat a co ne? Naproti tomu „celek“ není celkem jen proto, že jej za tajkový považujeme, ale také sám „pro sebe“ (a „o sobě“). Skutečnost hromady je tedy jiného druhu než skutečnost celku: hromada je skutečná jen pro nás. Zároveň ovšem nemůžeme říci, že hromada je jen zdánlivá – hromada je přece určitou hromadou (určitým nahromaděním) čehosi skutečného. A to „skutečné“ je pak buď skutečným opět jen pro nás (takže jde o další hromadu), anebo je čímsi skutečným „o sobě“ (a „pro sebe). A tak můžeme pokračovat, až posléze dojdeme k těm nejmenším skutečnostem „o sobě“, které už nejsou žádnými hromadami. _ A pak se můžeme vydat ve svých úvahách také opačným směrem: jakého druhu je „skutečnost“ oněch hromad? Teď už nám nepůjde jen o to, že bude záležet na nás, co k té či oné hromadě započítáme, ale o skutečnost jak toho, co k ní započítáme, tak toho, co k ní nezapočítáme, ale co je kolem ní, blízko, dál – anebo až do největší dálky. Je náš Vesmír, v kterém je naše „skutečná“ galaxie, v které zase je naše hvězdná (sluneční) soustava, k níž náleží naše planeta Země – a v nichž jsme „skuteční“ také my, kdo se takto tážeme – skutečný jen jako „hromada“, anebo je něčím víc než pouhou hromadou? Avšak i zde se nám ustavičně vnucují samé objektivace. Ryze objektivní však není v tomto světě nic; každá skutečnost má vedle stránky objektivní (resp. přesněji objektní, předmětné) také stránku subjektní, nepředmětnou (výklad na tomto místě necháme stranou). Někdy můžeme subjektní či nepředmětné stránky jednotlivých skutečností z praktických důvodů zanedbat a pominout, ale jindy to vede k vážným přehmatům. Takže: neexistuje-li žádný ryzí objekt, předmět, neznamená to, že je vnitřně nějak sjednocen; vnitřně sjednoceny jsou však subsubjekty supersubjektu (tj. subjektu vyšší úrovně), které jinak oněm subsubjektům zůstávají, ale v pouhé hromadě (sub)subjektů se jeví jako pominutelné a zanedbatelné.
(Písek, 130629-3.)