Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Petr Kouba již v nadpisu své studie (Tělesnost a myšlení na pomezí individuálního bytí) pojmenovává terén, po němž se chce pohybovat, jako „pomezí“. Ve shodě s tímto nevyjasněným, ale předpokládaným „pomezím“ ihned deklaruje, že jde o „preindividuální události“; a „tělesnost“ vidí právě jako cosi „preindividuálního“. Tato hypostazovaná „neindividuálnost“ však není jen bezdůvodně předpokládána, ale zůstává v rozporu s tím, k čemu ukazují a co i tam, kde „ukazování“ zůstává ještě nedosaženo, nadále aspoň předpokládají vědy, zejména přírodní. Zejména však zůstává Kouba dlužen jakékoli objasnění své koncepce tzv. „preindividuálních událostí“: co to je za událost, která by mohla být označena jako „neindividuální“? Tzv. nepravé události jsou zajisté post-individuální, a jejich členění může být pouze dodatečně provádění z perspektivy určitých konkrétních (individuálních) událostí, tj. subjektů (resp. událostí, které si svůj subjekt už ustavily). Ale jak lze vůbec mluvit o „události“ tam, kde ještě nedošlo k žádné „konkrescenci“, tj. k ničemu, co bychom mohli označit a pojmout jako „individuální“? Zajisté, bylo by možno poukázat na jakési před-událostné „dění“ ryze nepředmětné, které musí nějak vést ke každému počátku uskutečňování (zpředmětňování), tedy konkrescenci, bez níž se žádná (pravé) událost nemůže začít uskutečňovat a dít (to však Kouba rozhodně nemá na mysli). Ovšem i kdybychom vůbec na takovou myšlenku přistoupili (třeba jen kvůli přezkoumání), musel by Kouba objasnit nejen povahu předpokládaných „preindividuálních událostí“, ale hlavně to, jak vůbec může docházet k tomu, že z neindividuálních událostí se „zrodí“ nějaká (jakákoli) událost individuální? Strukturalisté odmítli pojetí „subjektu“ jako „aktivního substrátu“; to je možno sice pochopit, ale už nelze souhlasit s popřením subjektu vůbec a s jeho převedením a rozmělněním na „strukturu vůbec“. Subjekt je jistě záležitostí struktury, ale určité struktury, a problémem je, jak tato „určitá“, tj. s ničím jiným nezaměnitelná struktura může specificky ovlivňovat jiné, tj. aspoň některé (ale ve skutečnosti všechny) struktury původní, ještě subjektně nestrukturované (primordiální) události. Ovšem Problém je v tom, že už tato jakási pra-událost, která si ještě nevytvořila svůj subjekt (a tudíž bez jakékoli intervence takového subjektu), nutně měla individuální charakter. A teprve díky tomuto individuálnímu charakteru se mohla začít zvnějšňovat (neboť až do té chvíle byla jen „nitrem“, tj. byla nepředmětná).
(Písek, 081201-1.)