Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2002)

Slovo se z pouhého zvuku či grafického tvaru stává skutečným slovem teprve tím, že něco znamená, že má nějaký význam, který může být smysluplně spojován s významy jiných slov. Izolované slovo se proto nemůže stát slovem v plném smyslu: slovo může být slovem jen uprostřed jiných slov a ve významové souvislosti s nimi. Skutečné slovo ovšem může mít význam, který zatím postrádá přesné obrysy, kterému chybí přesné vymezení, nebo přesněji řečeno: jeho význam nemůže být s náležitou přesností určen. To právě již první filosofové vytýkali mytickým vyprávěním, a to lze dodnes právem vytýkat každé narativitě. Narativita je sice schopna konformovat do jisté míry náladu (= naladění) řady lidí a učinit je jakoby účastníky „jednoho a téhož“ dění, což znamená, že si sice každý svým osobitým způsobem „vybarví“ jakési schematické kontury „téhož“, ale že vůbec nedisponuje žádnými účinnými způsoby, jak se dostat ke skutečné identitě onoho „téhož“, natož jak zajistit – nebo aspoň umožnit – aby se k onomu jen nepřesně a tentativně „ukazovanému“ „témuž“ soustředili i další onomu vyprávění naslouchající a nasloucháním přibližně stejně „naladění“ účastníci. Právě z tohoto hlediska musí před naším porozuměním vyvstávat jako vynález naprosto převratný, když se podařilo zdánlivě tak nepřekročitelnou bariéru individuální, „soukromé“ subjektivity – a tedy pouhého „zdání“ – soustředěním obecné (nebo alespoň v možnosti obecné) subjektivity směrem k něčemu, co už ze žádné pouhé subjektivity nemohlo být podezíráno. Tímto převratem bylo zavedení pojmů a postupného přestrukturování stále rozsáhlejších oborů myšlení způsobem, který nazýváme „pojmovostí“ (tedy jakési „zpojmovění“, konceptualizace myšlení). Výsledkem tedy nebylo nutně centrální zaměření myšlenkové pozornosti „někam jinam“, tj. k něčemu jinému, jak by se mohlo zdát pouhému historizujícímu pohledu, navíc podléhajícímu zkreslujícím předsudkům tzv. protimetafyzických výkladů, nýbrž zvýraznění a upřesnění „významů“, až do té doby jen přibližných a bez pevných kontur. (Praha, 010429-1.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Heidegger už názvem svého hlavního díla, ale hlavně podrobnými výklady mocně poukázal na to, jak metafyzická tradice evropské filosofie už velmi brzo po samém svém zrodu ve starém Řecku zapomínala až docela zapomněla na „bytí“, a to ačkoli termínu užívala nadále. Ale to není tak výjimečná záležitost, jak by se mohlo zdát; v evropském myšlení se zapomínalo na mnoho dalšího, ačkoli pojmenování se neztratilo (jen dostalo jiný význam). Jde např. o „čas“ (ostatně to byl zase Heidegger, který na to poukázal právě také v souvislosti se „zapomněním na Bytí“), ale jde třeba také o „víru“, a zase navzdory tomu, že slovo samo je v křesťanské tradici ve všech dobách hojně frekventováno. Zvláště evropské myšlení je „vírou“ (skutečnou vírou, tj. odvráceností od minulosti a aktivní otevřeností do budoucnosti) silně poznamenáno, ale v reflexi si to stále dost neuvědomuje (a o „víře“ myslí a mluví v jiném, upadlejším smyslu). Jazyk proto zdaleka není jen jakýsi soubor slov a slovních spojení, není jen jakousi zásobárnou prvků, z nichž je možno vytvářet nejrůznější skládanky, ale je mnohem spíše čímsi téměř „živým“, neboť k němu nezbytně náleží spousta významů, které mají docela jiný charakter než „slova“ (byť spojená s významy), zejména proto, že pro ně ještě žádná slova vytvořena nebyla, anebo protože významy některých slov, která zůstala, byly zapomenuty nebo vytlačeny na okraj a přehlušeny jinými. Tak vedle významů a významových kontextů, které ještě nebyly ani zachyceny a slovně formulovány (vyjádřeny) a teprve čekají na někoho, kdo je svými „anténami“ zachytí a rozpozná, náleží k jazyku obrovské množství významů a významových kontextů, které už nějak zachycena a rozpoznány byly, které dokonce už byly i vysloveny, formulovány, ale které zase byly zapomenuty. Tato stránka každého živého jazyka (a ta druhá, která se týká jen jazyků mrtvých – ale jsou vůbec nějaké takové jazyky, které už byly natolik zapomenuty, že už nemají vůbec žádnou budoucnost?) je jeho živou (nebo aspoň oživitelnou) součástí, a může být za příznivých okolností znovu oživena (anebo, jde-li o tu dosud neobjevenou a nezachycenou, může být zaslechnuta a do jazyka nově pojata. I jazyky mají své „spory“, které přežijí dlouhá staletí a neztrácejí nezbytně na schopnosti znovu vejít do života a do „užívání“. (Písek, 040122-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Patočka, citující Frege-ho, rozlišuje mezi významem a smyslem následovně: čtyřstran a čtyřúhelník mají týž význam, ale dvojí smysl (podobně jako Večernice a Jitřenka). Je to ovšem jen velmi hrubé (a nešetrné) rozlišení. V němčině se rozlišuje Sinn od Bedeutung, angličtina rozlišuje sense a reference nebo meaning. Je to ovšem velmi komplikované a také rozsáhlá problematika, kterou se už dlouho zabývá celá řada disciplín, a udělat si v tom jasno není zrovna snadné. Samostatná další komplikace spočívá v tom, že se touto problematikou zabývají analytičtí filosofové a specielně logicky zaměření tak, že vůbec odmítají mluvit o „pojmech“.
(Písek, 130304-1.)

Jan Štěpán (1998)

denotace (z lat. denotare, označovati) vztah mezi jménem a tím (konkrétním či abstraktním objektem), co jméno označuje. Vztah d. je dán jazykovou konvencí (v čase navíc proměnlivou) národních jazyků, ve skutečnosti je nahodilý, avšak v komunikaci závazný. Vztah d. je podstatou extenzionalismu (↑extenzionalita). Viz též ↑konotace, ↑reference.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)

Jan Štěpán (1998)

jméno jazykový výraz, který je bezprostředně nositelem ↑významu, tj. především označuje nějaký konkrétní či abstraktní předmět odlišný od tohoto výrazu, tzv. denotát. Ke j. se pojí dvě sémantické (↑sémantika) kategorie: ↑denotát a ↑smysl, při/202/čemž smysl chápeme jako "myšlenkovou" kopii denotátu, tj. jako to, co j. vyjadřuje. Např. jednoduchému či spíše složenému vlastnímu j., obecnému j. a výrokové větě (jako j. ↑výroku) odpovídá po řadě individuum, třída a pravdivostní hodnota jako denotát a individuální ↑pojem, vlastnost a ↑soud jako smysl.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 201.)