Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

invariant (z lat. invarius, neproměnlivý) objekt, jehož všechny atributy jsou konstantní. Takový objekt se při žádné transformaci (speciálně např.v závislosti na čase) nemění. I. jsou všechny abstraktní entity, tedy např. ↑pojmy – jsou nezávislé na jazykových výrazech, kterými jsou vyjádřeny (obecně může být pojem vyjádřen více různými výrazy přinejmenším v různých národních jazycích), i na mimojazykových a mimomyšlenkových objektech, které determinují (ty jsou u empirických pojmů vždy proměnlivé). Dále jsou i. propozice, resp. soudy, a to i ve vztahu k pravdivostním hodnotám, jejichž jsou nositeli. Konečně jsou i. všechna čísla, u nichž je tento atribut nepochybně nezávislý na zprostředkujícím jazykovém vyjádření. Právě tento ve skutečnosti marginální aspekt je zdrojem řady neopodstatněných mýtů u předchozích entit.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 193.)

Jan Štěpán (1998)

modality jazykové výrazy, které modifikují ↑výroky obecně bez ohledu na jejich pravdivostní hodnotu. Jedná se o neextenzionální ↑spojky (↑extenzionalita), resp. intenzionální (↑intenzionalita) ↑operátory. Jsou to např. takové modifikátory výroků jako „je možné, …“, „je nutné, že …“ (m. aletické), „vím, že …“, „věřím, že …“ (m. epistemické), „tvrdím, že …“ (m. asertorické), „přikazuji …“, „zakazuji …“ (m. deontické), „bylo …“, „bude …“ (m. časové) apod. Jednotnou logickou teorii m. nelze vytvořit pro rozdílnou povahu jednotlivých typů m. Jedině aletické m. mají logický charakter, ostatní jsou pojmy mimologické (empirické) a vzájemně nesourodé. Viz ↑logika asertorická, deontická, epistemická, c hronologická, intenzionální, modální. Věty tvořené prostřednictvím m. epistemických a asertorických jsou na pragmatické (↑pragmatika) úrovni nazývány postojové věty a jejich zkoumáním se zabývá též ↑filosofie analytická či ↑pragmatika logická.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)

Jan Štěpán (1998)

intencionalita (z lat. intentio, napětí, úsilí, záměr, pozornost) zákl. vlastnost vědomí, projevující se vztažností všech psych. aktů k nějakému transcendentnímu (↑transcendere) korelátu, přičemž tento korelát nemusí reálně existovat. Nenávidíme-li, nenávidíme vždy něco, myslíme-li, myslíme vždy na něco apod. I. prozrazuje naši zásadní prereflexivní vázanost na něco, co nás nutně transcenduje, neboť i fiktivní představu lze držet jen díky podmínkám, platným pro mínění či zakoušení reálného vnějšího předmětu. Pojem i. byl znám již ve ↑scholastice. Zde označovala i. způsob, jakým poznání objektivně přijímá a drží formu vnějších věcí, aniž by přitom samo tuto formu nabývalo. Soudobé filosofii připomněl pojem i. ↑Fr. Brentano, když na něm založil popis psychických fenoménů a jejich členění a když využil hodnotící intence ke zdůvodňování mravního poznání. Na jeho výzkumy navázala tzv. intencionální psychologie a ve filosofii pak zejm. ↑E. Husserl, který i. chápal jako zákl. vazbu mezi noetickými akty očištěného vědomí a jejich noematickými koreláty (↑korelace, ↑noema, ↑noese). V různých obměnách hrála pak i. důležitou roli i v jiných fenomenologických koncepcích (u ↑M. Heideggera jako existenciální vztaženost k celku bytí v podobě ↑starosti, u ↑R. Ingardena jako vrstevnatá vazba, v níž je drženo umělecké dílo jako významuplný útvar, u ↑M. Schelera jako reálná účast naší existence na bytí světa, u ↑E. Lévinase jako vztah k „jinému, druhému“ apod.). Význ. roli hraje pojem i. rovněž ve filosofii ↑J. R. Searla v jeho pojetí mysli a spol. jednání), jakož obecně v celé soudobé diskusi o tzv. umělé inteligenci, neboť její odpůrci argumentují právě tím, že umělé inteligenci chybí na rozdíl od lidské mysli vlastnost i.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 191.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk formalizovaný interpretovaný ↑kalkul. Kalkul je vytvořen čistě formálně a stane se j. f., když k němu připojíme sémantická pravidla, která připisují význam jeho správně utvořeným výrazům. Funkčně je j. f. aparátem odvozování a ↑důkazu ve formalizovaných věd. oborech.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Vynález pojmů a pojmovosti lze s největší pravděpodobností připisovat starým Řekům; spočíval v tom, že „míněné“ bylo (na rozdíl od prostředků pouhé narativity) upřesňováno a „vymezováno“ za pomoci obousměrně výhradně spjatých dvojic pojem-intencionální předmět, zatímco významový vztah mezi slovem (pojmenováním, jménem) a skutečným předmětem nadále zůstával pod rozhodujícím vlivem nejbližších kontextů jak věcných, tak slovních. Zavedení pojmů a pojmovosti umožňovalo tento vliv blízkých kontextů oslabit resp. relativizovat tím, že se do ustavení aktuálního významu mohly zapojovat kontexty nejen širší, ale zejména neaktuální, tj. málo souvislé nebo takřka vůbec nesouvislé s aktuální situací a příslušnými aktuálními kontexty. To mělo mimořádný vliv jak na strukturu jazyka (a jazykových sdělení), tak zejména na povahu a strukturu myšlení samého, neboť to umožňovalo do konkrétního mínění něčeho skutečného ještě silněji promítat (vnášet) souvislosti a kontexty, s nimiž se stále víc počítalo jako s poměrně trvalým významovým pozadím konkrétních jazykových projevů a už určitého myšlenkového soustředění na skutečnosti, které byly a jsou naší zkušenosti „dávány“ výhradně v podobě jednotlivin. To, že si už archaičtí lidé navykli užívat některých jmen či názvů na různé, i když analogické (navzájem podobné) skutečnosti, což pochopitelně zejména zpočátku mohlo vést a vedlo k nesčetným omylům a nepřesnostem, bylo nyní nejen posíleno, ale dovolovalo se takovým omylům a nepřesnostem stále účinněji vyhýbat nebo je překonávat a korigovat.
(Písek, 070428-3.)