Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Už od dob Sókratových víme (známe), že je rozdíl mezi nevěděním, o kterém nevíme, a nevěděním, o kterém víme a kterého si jsme vědomi. Byl to právě Sókratés, který velmi přesvědčivě ukázal, jak důležité je tzv. vědoucí nevědění. Tuto důležitost je ovšem možno doložit a odůvodnit i jiným způsobem a za použití jiných argumentů. Každé nové poznání nám nutně otvírá pohled na to, co ještě neznáme, ale co se nám jako neznámé přece jen nějak „ukazuje“ (zatímco dříve se neukazovalo). Z toho pak vyplývá, že to, co „neznáme“, přece jen nějak „poznáváme“, a to tím víc a tím lépe, čím víc toho známe (čím víc jsme toho poznali) ve významném kontextu s oním „neznámým“. Své „nevědění“ tedy můžeme nějak uchopit právě tím, že stále víc poznáváme příslušný kontext, příslušné souvislosti. Samostatný důraz na jakési neurčité „nepoznané“, eventuelně snad údajně „nepoznatelné“, je filosoficky pochybný a hodný odmítnutí i kritiky. Již od dávných časů se traduje, že tajemství zůstává tajemství, a interpretuje se to tak, že jde o něco nepoznatelného. To je však hrubý omyl a nepřípustnou záměnu. Tajemství, které by zůstalo nepoznáno, nemůže být jako tajemství ani označeno, protože bychom o něm nemohli vůbec nic vědět. Právě naopak: tajemství, které má smysl, je takové, které je jako tajemství poznáno, tj. rozpoznáno. A skutečné, pravé „tajemství“ pak nutně, když už je jako tajemství rozpoznáno, tím tajemstvím nadále zůstává, ale poznaným, rozpoznaným tajemstvím. O takovém tajemství pak víme, neboť jsme je – právě jakožto tajemství – poznali. Vědět o tajemství (a tím méně „vědět tajemství“) neznamená pak v žádném případě nevědění. Vědoucí nevědění nesmíme proto zaměňovat s oním vědoucím nevěděním. Přístup k tajemství je jistě specifický, ale v žádném případě nesmí být vykládán jako mez (omezenost) našeho poznání – tajemství se našemu poznání otvírá, neuzavírá se mu, nezakazuje mu žádné „kroky“, žádná poznávací postup, jen vyžaduje respekt k specifičnosti vlastní povahy „tajemství“. Řekneme-li o něčem, že to je „tajemství“, vůbec to neznamená žádný zákaz, žádnou zápověď – je to pouze poukaz k tomu, že nejde o analogii jakékoli skutečnosti, která s tajemství nemá co dělat. (Slova „tajemství“ se však bohužel často zneužívá právě k tomu, aby se stavěly překážky poznávání.)
(Písek, 101111-2.)

Jan Amos Komenský (1655-57?)

Slova „filosofie“ užíváme tedy ne ve smyslu pythagorském, kde znamená lásku k moudrosti; ani vběřném smyslu pro znalost toho, co se dá poznati smyslem a rozumem (bez Božího zjevení); nýbrž v širším smyslu pro veškeru moudrost, tak aby zahrnovalo všechnu pravou, jistou a vědeckou znalost kterýchkoli věcí (ať už je získána, posílena a utvrzena smyslovými zkušenostmi nebo zdravým rozumováním či Božím zjevením): pro roznícení jediného, plného, svými paprsky nerozptýleného a tudíž všeobecného světla, ve kterém by kiaždý musel všechno, co jest, vidět tím způsobem, jak to jest; aby filosofie přinášela zároveň léky proti bludům a přeludům i pro/středky proti všem chorobám státu a církve; takže by v našich věcech nebylo už zůstaveno žádné místo pro temnoty, poněvadž bychom my všichnji byli dovedeni až k pramenům světla, kde není temnot.
Bude se tedy právem nazývati filosofií všeobecnou, vzhledem k všeobecnosti předmětu, podmětu a užitku. Předmětu: poněvadž bude vázána zkoumat všechno, pořádat všechno se vším a dokazovat všechno skrze všechno. Podmětu: poněvadž běžná filosofie, plující úzkým řečištěm subtilních spekulací, slouží jen málokomu, kdežto tato naše, upravující všechno podle zákonů obecného smyslu, bude sloužit všem. Užitek z ní poplyne pro celý život člověka a pro všechny jeho potřeby pod nebem.
(1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 170-71.)

Jan Amos Komenský (1655-57?)

Je záhodno, poučit se z oboru idejí, co je to náprava vůbec a jaké má podstatné složky; abychom tím jasně prozřeli, co nutně vyžaduje všeobecná náprava.
2. Náprava je uvedení dobré věci, propadající nákaze, v původní dobrý stav. Při ní se nezbytně setkávají tři složky: 1. předmět nápravy, 2. činitel nápravy, 3. prostředek nápravy. Teprve ze setkání těchto složek vyplývá úkon nápravný a moudrost k němu potřebná. Uvažme, jakého druhu musí býti všechny tyto věci, aby se náprava dařila nutně.
3. Předmětem nápravy je dobrá věc, která se začala kazit a má být uvedena v původní stav. Vyžadují se tedy při ní tři podmínky, pro něž by si zasluhovala nápravné péče: 1. aby bylo něco, co je samo v sobě dobré, 2. ale utrpělo porušení, 3. které je však jen počáteční. Neboť:
…
(1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 85.)

Jan Amos Komenský (1655-57 ?)

Je záhodno, poučit se z oboru idejí, co je to náprava vůbec a jaké má podstatné složky; abychom tím jasně prozřeli, co nutně vyžaduje všeobecná náprava.
2. Náprava je uvedení dobré věci, propadající nákaze, v původní dobrý stav. Při ní se nezbytně setkávají tři složky: 1. předmět nápravy, 2. činitel nápravy, 3. prostředek nápravy. Teprve ze setkání těchto složek vyplývá úkon nápravný a moudrost k němu potřebná. Uvažme, jakého druhu musí býti všechny tyto věci, aby se náprava dařila nutně.
3. Předmětem nápravy je dobrá věc, která se začala kazit a má být uvedena v původní stav. Vyžadují se tedy při ní tři podmínky, pro něž by si zasluhovala nápravné péče: 1. aby bylo něco, co je samo v sobě dobré, 2. ale utrpělo porušení, 3. které je všakjen počáteční. Neboť:
…
(1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 85.)

Jan Amos Komenský (1655-57?)

Je záhodno, poučit se z oboru idejí, co je to náprava vůbec a jaké má podstatné složky; abychom tím jasně prozřeli, co nutně vyžaduje všeobecná náprava.
2. Náprava je uvedení dobré věci, propadající nákaze, v původní dobrý stav. Při ní se nezbytně setkávají tři složky: 1. předmět nápravy, 2. činitel nápravy, 3. prostředek nápravy. Teprve ze setkání těchto složek vyplývá úkon nápravný a moudrost k němu potřebná. Uvažme, jakého druhu musí býti všechny tyto věci, aby se náprava dařila nutně.
3. Předmětem nápravy je dobrá věc, která se začala kazit a má být uvedena v původní stav. Vyžadují se tedy při ní tři podmínky, pro něž by si zasluhovala nápravné péče: 1. aby bylo něco, co je samo v sobě dobré, 2. ale utrpělo porušení, 3. které je všakjen počáteční. Neboť:
…
(1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 85.)