Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Jak lze porozumět smyslu života, když víme o jeho smrtelnosti? Je smrt zpochybněním života? Ricoeur ve svých rozhovorech (7939, s. 125) uvádí, že „se nechtěl nechat rozdrtit problémem smrti“, že „chtěl ... potvrdit oprávněnost tématu zrození“ (po smrti svého syna a krátce na to po smrti přítele Mircey Eliada). (Stojí mimochodem za pozornost, že tu Ricoeur mluví ne o zrození a smrti, ale o problému smrti a o tématu zrození; ale snad to není třeba přetěžovat.) Je smrti vskutku něčím, co bytostně ohrožuje oprávněnost a smysl zrození a života? Nikdy jsem to tak necítil; zajisté, smrt blízkého člověka je velká ztráta – pro nás, neboť to jsme my, kdo ztrácíme příbuzného nebo přítele či dobrého známého. A nepochybně je smrt ničivá tam, kde končí mladý život, který ještě ani neměl čas se rozvinout; taková smrt je zásahem takříkajíc neorganickým, nelogickým, zkrátka zásahem „proti“ životu samému. Ale to přece neplatí o každé smrti, a zejména to neplatí o tom, jak je smrt bytostně spjata s životem. Život je smrtelný; představa nesmrtelnosti (byť připisované bohům) je falešná, scestná. Smysl života je přece v jeho konečnosti a tím jedinečnosti a neopakovatelnosti. Ničí život není a nemůže být totožný s kterýmkoli život jiným; a podmínkou této svéráznosti, svébytnosti a jedinečnosti každého života je právě to, že má vymezenou lhůtu, po níž končí. Smrt, která zasáhne do průběhu života ještě předtím, než tato lhůta vyprší, je – jak říkáme – „nepřirozená“, je násilná, protože přerušuje život předčasně – a proto není jeho závěrem, jeho vyústěním nebo spíše dokončením. To vše je jen dokladem nebo průvodním znakem toho, že život není jen k tomu, aby byl prožíván, nýbrž aby se nějak podílel na něčem, co jednotlivý život přesahuje. A podílet se na něčem takovém samozřejmě zahrnuje to, že se spolupodílí, tj. že se na tom podílejí i jiné, neméně jedinečné životy. To, co platí o myšlení, totiž že se vyznačuje intencionalitou, tj. že každá myšlenka jakožto akt se vztahuje k něčemu myšlenému, co není součástí tohoto aktu, to přece platí o každé události, o každém vnitřně sjednoceném dění, a tedy také o každém životě, o každém „výkonu bytí“: ten výkon k něčemu směřuje, ale to, k čemu směřuje, není jeho součástí. Proto také konec žádného výkonu, žádného aktu, nesmí být ztotožňován s jeho koncem: každý akt má počátek a konec, ale jeho cílem není skončit, nýbrž něčeho dosáhnout, tj. něčeho, co nekončí zároveň s koncem tohoto aktu samého. Proto ani cílem života není zemřít, i když smrt nepochybně koncem života je. Mezi koncem a cílem je obrovský rozdíl, který býval často přehlížen nebo zanedbáván. I když na tom má svůj podíl odpovědnosti řecké myšlení a zejména řecký jazyk (TÉLOS znamenal přece obojí), Řekové dobře věděli, že smrt není vrcholem života – tím pro ně byla AKMÉ. Ale je nepochybné, že to byli Řekové, kteří pochybovali o životě, který je smrtelný, a smysl života viděli nejvíc naplněný v životě nesmrtelném, v nesmrtelnosti.
(Písek, 070907-5.)

Ladislav Hejdánek (2009)

K životu nutně náleží úsilí, činorodá aktivita, vykonávání nejrůznějších činností; a v tom smyslu se musíme tázat po zdroji této aktivity, který nemůžeme spatřovat nikde ve vnějším světě, v okolí, tj. okolo žijícího subjektu, ale jenom v něm samém. Ale k životu stejně tak náleží jistá orientace v prostředí, v onom vnějším světě, kterým je subjekt obklopován, a tedy jistá, byť někdy rezervovaná akceptace toho, co je „dáno“ a co přichází „zvnečí“. Ovšem tato orientovanost, založená na přijetí, je jistě výsledkem jistého úsilí, tedy aktivity subjektu; není to nikdy pouhý následek, rezultát vnějších okolností.
(Písek, 090813-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Chápeme-li slovo život v tom smyslu, že jde o oživenost (v bibli „vdechnutí života“), pak je tu jiný problém, chceme-li trvat na tom, že je to „dar“. Mluvit o „daru“ dává smysl jen tam, když tu je nejen dárce, ale také obdarovaný. A kdo je vlastně tím obdarovaným, komu by mohl být „darován“ život? Někdo neživý? Či spíše něco neživého? (A mohli bychom jít ještě dál: komu nebo čemu by mohla být darována pouhá „existence“ – ve smyslu „výskytu“, „jsoucnosti“ či „danosti“). Je stvořenost něčeho darem tomu ještě nestvořenému? Dokonce snad darem „nicotě“, takže se „nic“ stane „něčím“? Zdá se, že rozporům tohoto typu neunikneme, budeme-li se tázat po „počátku“ či „zdroji“ oživenosti, a to odděleně – a na rozdíl – od „počátku“ či „zdroje“ všeho ostatního, „neživého“. Všechno se zdá totiž ukazovat, že tzv. „život“ ve smyslu živoucnosti, oživenosti není žádnou samostatnou skutečností, a proto že ani jeho „počátek“ či „zdroj“ nemůžeme chápat jako samostatnou skutečnost; zejména pak nemůžeme mezi tzv. „neživým“ a tzv. „živým“ vést nějakou pevnou hranici. A to potom nutně vede k závěru, že taková „živoucnost“ nemůže být nejen darem (ale že je nutně výkonem, přesněji prováděním úkolu či poslání), ale že ani nemůže být „obdarovávána“, a to ani když různé „dary“ živá bytost může a dokonce musí přijímat; ale přijímá je ona bytost, nikoli její život ves smyslu „živoucnosti“.
(Písek, 100918-3.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Překladatelka klasických textů Tao te ťing uvádí v komentáři (Dharma Gaia, Praha 32003, oprav. a dopln., str. 46), že »čínský výraz pu c´ šeng může znamenat „ne sám žít“ i „ne sám zrodit“. Proto se vyskytuje i překlad: „že si nedávají samy život“; v mnoha překladech vzhledem k následujícím větám též: „že nežijí pro sebe“, což ovšem je gramaticky těžko přípustné.« Z toho je patrné, jak nepřítomnost (event. nedostatek) pojmovosti naprosto znemožňuje náležitě formulovat otázku, tj. vymezit problém, jak je to vlastně s počátkem či zdrojem života, ba dokonce jak to je se samotným životem, v jakém smyslu přesně chápeme. zda jde o život vůbec nebo o život konkrétního živého tvora, o původ a počátek života, nebo o původ a počátek konkrétního života jednotlivce, atd. Právě naopak v evropské tradici a konkrétně v současné době, kdy už musíme příslušné pojmy náležitě ustavit a kdy se musíme tázat, jak se to s tím původem zejména jednotlivého života má (tj. života jednotlivce, a to znamená nejen na lidské úrovni, tedy pouze jednotlivé člověka, ale každého živého tvora – a ještě to lze rozšířit na všechny subjekty vůbec), si tento problém musíme ujasnit, a tuto otázku si položit (a ne ji nechat někde stranou a dokonce si nepoloženou). Jedno je jasné: to, že se živá bytost nemůže sama zrodit, tj. sama si „dát“ život, je evidentní, protože by si ten život musel „dávat“ jako neživá. Ale totéž platí i v onom druhém případě, kdy by měla – jako ještě neživá – ten svůj život dostávat od někoho (nebo něčeho) jiného. Pak by to přece už nebyla žádná živá bytost. Kdo by to byl nebo co by to bylo, dokud jí ještě život nebyl „dán“? Co v takovém případě vůbec znamená „dávat“ a „být dán“? Zrod sám, který může být docela dobře pozorován, není totožný s tím nejvlastnějším „počátkem“ života, ale je to už jistá fáze životní. Mezi naprostou „neživostí“ a zrodem něčeho (někoho) živého je ještě určitý terén, kterému je třeba věnovat mimořádnou pozornost. Mluvit nepromyšleně o „zdroji“ nebo „původu“ života – ať už jednotlivého nebo života vůbec – svědčí o povrchnosti a nedostatku reflexe.
(Písek, 100917-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

K bytostné povaze každého života náleží nejen aktivita (každé pravé jsoucno musí své bytí aktivně „vykonávat“), ale tvorba, vytváření, produkce. A tím je zároveň řečeno, že je vytvářeno víc než to, co tu už bylo a je, tedy že nejde o pouhé udržování (o které je ovšem také třeba aktivně pečovat, neboť setrvačnosti jsou plodem aktivit, pracujících proti úpadkům a degeneraci, proti entropii). Každá skutečná produkce je vlastně nad-produkcí,k dokonce i re-produkce je nad-produkcí, i když si na ní všímáme hlavně toho opakování „téměř téhož“. Život, který netvoří, nevytváří něco nového, už ve skutečnosti umírá. Zvláště důležité je však to, že toho nového, co je vytvářeno či produkováno navíc, neužívá živý jedinec pouze pro sebe, ale že jeho značná část je připravována a předávána jiným jedincům, především jedincům téhož druhu (potomkům), ale také jiným živým jedincům, jiným bytostem. Rostliny většinou vybavují semena svých příštích potomků zásobními látkami (a požíváním těchto zásob se udržují při životě četné další organismy, nikoli na posledním místě člověk). Někteří živočichové se živí rostlinami (resp. jejich částmi), zatímco jiní dokonce také nebo někdy výhradně jinými živočichy. Tak se produkce a nadprodukce potomstva stává novou (rozšířenou) základnou a novým východiskem (materiálem) pro vývoj vyšších forem života. Celá živočišná říše je tak jakoby „zatížena“ dluhem, z lidského hlediska takřka proviněním, totiž svou závislostí na „kořistění“, takřka „kradení“ toho, co připravily svou produkcí a nadprodukcí jiné živé bytosti. Neplatí to ostatně jen o živočiších, neboť něco podobného najdeme i u rostlin. Nejen celé rody a druhy rostlin, ale celé vývojové větve, např. houby a plísně, se naučily přiživovat a přímo cizopasit na jiných rostlinách (eventuelně i na živočiších); a příživníky najdeme ovšem také mezi živočichy. To vše je možné jen díky tomu, že život znamená produkci a nadprodukci, která alespoň v nějakém rozsahu umožňuje nebo pomáhá žít i jiným, vzdáleným organismům. A každý jednotlivý (individuální) život je více nebo méně na takové produkci a nadprodukci přímo i nepřímo závislý; dalo by se říci, že každý život, každá živá bytost začíná žít jakoby „na dluh“, „na úvěr“. A podobně každá živý bytost, dokud žije, fakticky poskytuje „úvěr“ některým jiným živým bytostem právě svou produkcí a nadprodukcí, už svými životními aktivitami.
(Písek, 101031-3.)