Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2004)

Fakticita „faktů“ spočívá především v tom, že jde o aktivní (tj. umělé) vytvoření myšlenkového modelu nějaké „skutečnosti“. Tento model z podstaty věci onu skutečnost zjednodušuje, a to ve dvojím směru. Především ji nikdy nepostihuje v úplnosti, což ostatně ani nejde, protože i tato jednotlivá skutečnost je mnohem složitější, než o tom můžeme vědět resp. než to můžeme poznat. (Zkoumáme-li např. určitý jednobuněčný organismus, nikdy nebudeme vědět, z kolika těch či oněch atomů „sestává“ – a ani to ovšem vědět nepotřebujeme.) Za druhé, a to je ovšem ještě závažnější, takový model onu už tak zjednodušenou (redukovanou) „skutečnost“ vyděluje, vytrhává z jejích skutečných (původních) souvislostí a představuje (prezentuje, reprezentuje) ji jako izolovanou, přičemž ve skutečnosti žádná „věc“, žádná „realita“ takto izolovaná není, nýbrž je vždycky zapojena nespočetnými pouty k širším a nejširším dalším skutečnostem blízkého i vzdáleného „okolí“. A právě z této složitosti tzv. fakta (tzv. věci, předměty, fenomény atd.) vytrháváme a reprezentujeme je už ve svých představách, zejména však ve svých myšlenkových modelech, jako by byly něčím samostatným, izolovatelným. Pro řadu praktických cílů a účelů je to naprosto vyhovující a postačující, ale z vědeckého hlediska se to někdy může ukázat jako fatálně zatížené. Nejnázornějším příkladem takové fatální zatíženosti jsou třeba obrovské proměny toho, jak lidstvo v různých společnostech chápe hvězdnou oblohu; dějiny astrologie jsou přesvědčivým dokladem toho, jak to, co se jevilo jako identické opakování rozložení hvězd do souhvězdí nebo jako zcela ,zákonitě‘ se opakující, i když složitý pohyb nejbližších ,hvězd‘ (ve skutečnosti planet), je pouhým zdáním, jevem, závislým na prostorové i časové perspektivě pozorovatele. To, co se jeví jako velké, je pouhá planeta, hvězdy, které září nejvíc, jsou jen těm,i nejbližšími, ale nikoli největšími, a některé docela malé se nakonec ukazují být nikoli hvězdami, ale celými galaxiemi, které nesmírně dávno procházely nějakými katastrofami (např.srážkami s jinými galaxiemi aj.).Právě zde je nejlépe vidět, jak je tzv. fakticita závislá na interpretaci toho, co se nám právě ukazuje v okamžité prostorové i časové perspektivě, která je vůči nejrozmanitějším pozorovaným „objektům“ čímsi zcela nahodilým a okrajovým. (Písek, 040122-1.)

Jan Bělehrádek (1939)

Teorie života nemohou býti ani ověřeny, ani vyvráceny fakty, protože „podstatu“ života nelze poznati zkušeností (smyslovou). Tím se také tyto teorie řadí do oblasti metafysiky, nebo do „teoretické biologie“, po případě „přírodní filosofie“, kamž je také odkazuje většina biologů (MAREŠ, RŮŽIČKA, v. BERTALANFFY, CREW aj.
Metody a výsledky vlastního bádání biologického jsou – a musí býti – neodvislé od toho, kterou z uvedených teorií badatel sám zastává.
Definice života. Z předešlých úvah plyne, že podstata života není známa. Tento poměr biologie k podstatě jejího předmětu není však výlučný právě pro biologii, nýbrž platí pro každou vědu vůbec. Podobně nezná psycholog pravé podstaty duše, chemik podstaty hmoty, fysik podstaty energie. Vědě však přísluší aspoň se „podstatě“ svého předmětu co nejvíce přiblížiti, jakožto svému ideálnímu cíli.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 20.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Vědecká (či spíše pseudovědecká) „ideologie“, která často tak mocně vládne nad úctou lidí k vědě, se ráda opírá o starý pozitivistický předsudek, že věda stojí na faktech. Přitom však ponechává vědomky nebo mimovolně zcela stranou, že skutečný vědec musí být ve vztahu ke každému novému „faktu“ nanejvýš obezřetný, protože zejména v první době je každý překvapivý „fakt“ nutně podezřelý, zejména když se jaksi vymyká nejen dosavadním znalostem, ale i teoriím, pomocí kterých byla dosavadní „fakta“ uspořádána. Dokonce i tenkrát, když je takový nový a velice překvapivý „fakt“ z několika stran podepřen a ověřen, nemá vědec, který s ním přišel, ještě vyhráno. Ono se sice říká, že teorie padá, jakmile se zjistí třeba jen jediný případ, který se jí vzepře a který jí odporuje, ale ve skutečnosti tomu tak vůbec není. Uznat fakt, který teorii odporuje, je pro vědce velmi nesnadnou věcí, kterou zejména nedělá rád. Většina vědců raději bude nový fakt co nejdéle popírat a vyvracet, jen aby stará teorie nepřestala platit, a pokud se jim nezdaří ono nový „fakt“ nějak diskreditovat, budou se pokoušet o nejnemožnější jiná vysvětlení, jen aby se s teorií nemuselo hýbat. Už celá tahle praxe, jak ji může každý dobře sledovat, docela zřetelně ukazuje, že žádný „fakt“ nemá ve vědě hned od počátku pevné postavení, a že vlastně a nikdy nebývá skutečně uznán, dokud se nenajde náležité teoretické vysvětlení, A není-li takové vysvětlení možné na základě již existující teorie, bývá fakt zpochybňován tak dlouho, doku někdo nepřijde s novou teorií a novým teoretickým vysvětlením. To však neznačí nic jiného, než že nějaký konstatovaný „fakt“ bývá zpochybňován tak dlouho, dokud nemůže být teoreticky rekonstruován, tj. reprodukován v rámci teorie jako model. V tom měl Husserl velký kus pravdy, když krizi moderních věd (zejména přírodověd) viděl v tom, že zkoumají mnohem spíše své vlastní konstrukce než to, co se jim jako skutečnost samo „dává“. (Písek, 040222-2.)

Emanuel Rádl (1932)

Podobně je otáčení země kolem slunce faktem přírodním, a platí pořád; Koperníkovo a Galileiho učení o tomto otáčení je faktem historickým, vázaným na datum. Fakt přírodní existuje; lze se podívat naň jaksi zvenčí; je to pouhý „zjev“, tj. je, jaký je. Fakt duchovní však je názorem lidským; má obsah, který může formulovat jen ten, kdo mu porozumí; obrací se na lidi; chce zprávou něčeho dosáhnout; působí a chce působiti změnu názorů a bývá chápán jako provokace k činu.
(0948, Dějiny filosofie I., Praha 1932, str. 13.)

Arthur C. Clarke (1988)

Je osvědčenou vědeckou zásadou nedůvěřovat žádnému „faktu“ jakkoli dobře ověřenému – dokud nezapadne do nějaké přijaté teoretické soustavy. Samozřejmě občas jednotlivé pozorování může otřást celým systémem a vynutit si vybudování nového, avšak to se stává nesmírně vzácně. Galileové a Einsteinové se zřídkakdy objevují častěji než jedenkrát za století, což je na druhé straně dobře pro duševní rovnováhu lidstva.
Doktor Krueger tuto zásadu plně uznával: neuvěří objevu svého synovce dříve, než ho bude schopen vysvětlit. Jenže tohle nevyžadovalo nic menšího než přímý zásah boží moci. Považoval za pravděpodobnější, když vycházel ze stále ještě dobře použitelného principu Occamovy břitvy, že chyby se dopustil Rolf. Pokud ano, mělo by být dost snadné, aby ji nalezl.
K ohromnému překvapení strýce Paula se úkol ukázal velmi obtížný. …
(7109, 2061: Třetí vesmírná odyssea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 52.)