Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Bělehrádek (1939)

3. Holismus (organicismus) vychází z toho, že organismy jsou celky,1) a to celky pravé. Znakem pravého celku jest, že (a) je nerozborný, tj. nelze ho rozložiti v části, aniž porušíme jeho základní vlastnosti, (b) jeho části mají své určité významy (funkce), kterými „slouží“ celku podle jeho „ideje“ („plánu organizačního“) a tím mají vzájemnou strukturu, a že (c) celek je víc než součet částí.
Tyto vlastnosti jsou společné nejen všem organismům, nýbrž všem pravým celkům vůbec, které se vyskytují také v anorganické oblasti i v dění duševním a kulturním. Organismům jest přiznati povahu pravých celků jakožto primární vlastnost; druhotně lze celek rozebrati, a to nikoli bez násilí, takže části, isolované z celku, ztrácejí ze sebe cosi nehmotného, totiž právě svou funkci, kterou měly v celku. „Neexistují v přírodě buňky psa, ani živá hmota dešťovky, nýbrž pes a dešťovka.“ Buňka a živá hmota jsou druhotné odvozeniny, celek je primární. Celek si podřizuje části, je skladebný a je tedy prolnut účelností, ale ovšem zároveň i příčinnosti. Avšak příčinnost sama nevyloží celku beze zbytku. Teprve účelová stránka organismu dává smysl vztahům kausálním.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 18.)

Jan Bělehrádek (1939)

2. Mechanismus (materialismus) považuje život jen za zvláštní, byť i poněkud složitý, případ dění neživého. Opírá se o zjištění, že všechny tvary energie, vybavované živými soustavami, jsou známy též z přírody neživé a že živá hmota je složena ze stejných prvků, jaké jsou běžné b přírodě anorganické. Pojem účelnosti pokládá mechanismus za nevědecký a neplodný, protože odpovíme-li na otázk, k jakému účelu nějaké zařízení slouží, jsme náchylni spokojiti se tím a nepátrati dále po jeho příčinách. Pro mechanisty je jediným hlediskem v biologii přípustným hledisko kausální. Organismus lze podle toho rozložiti na řetězy příčin a následků. Všechny vlastnosti živých soustav plynou z vlastností jejich látek, sloučenin a prvků. a lze je tedy odvoditi z vlastností atomů a molekul. Život vzniká jen zvláštní, a to náhodnou souhrou fysikálních a chemických zákonů, platných o energii a hmotě. Organismus je podle toho vlastně mechanismus, tj. stroj (strojové hledisko biologické), třebaže tak komplikovaný, že nám mnohé jeho podrobnosti zatím unikají. Jakmile však biologie pozná blíže mechanismus živých soustav a jejich látkové složení, bude prý moci sestrojiti uměle živou hmotu a organismy ze hmoty neživé.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 17.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Brentano se prý vyslovil kdysi o Masarykovi, že to je ten z jeho žáků, který se zajímá o praktické důsledky doktrín (podle J. Patočky, Češi 2, s. 416). Tato formulace sama vede k vážným problémům, týkajícím se obecně vztahu mezi určitou vypracovanou myšlenkou, vlastně pojetím, koncepcí a eventuelně také učením, doktrínou na jedné straně a mezi jejím praktickým, životním nebo jinak pro život nějakého společenství a společnosti závažným uplatněním. Cenná (zdánlivě cenná) myšlenka se může v nových souvislostech ukázat jako zčásti nebo docela nebezpečná nebo jinak problematická. Na druhé straně se nějaká myšlenka nejdříve vůbec neujme, nevyvolá zvláštní zájem, a po nějaké čase se ukáže její cena. Abychom mohli tuto problematiku náležitě uchopit, otázky správně postavit a formulovat (uvést do správného kontextu), musíme dbát nejen na to, že sama myšlenka má nutně své „myšlené“, své „cogitatum“, na které se nesmí v průběhu jejího uplatňování zapomínat, ale že má také své specifické „ne-myšlené“, které se nejen v rámci jejího vlastního domýšlení také nějak – ovšem „nepředmětně“ – prosazuje a uplatňuje, ale které jakoby by – ovšem opět „nepředmětně“ – intervenuje též v průběhu jejího uplatňování (i sebe-uplatňování) v souvislostech mimomyšlenkových (přesněji v souvislostech, které už přesahují pouhé její domýšlení).
(Písek, 081206-1.)

Jan Bělehrádek (1939)

Tvoříme-li na základě biologických fakt teorie, můžeme zahrnovati stále širší oblasti fakt i s příslušnými hypothesami, až nakonec lze formulovati teorii tak širokou, že zahrnuje s jednotícího hlediska veškerou oblast biologických skutečností. Takové teorie vykládají jednotně „podstatu“ života a nazývají se teoriemi života:
1. Vitalismus učí, že příčinou života jest činitel zcela zvláštní povahy, specifický pro život a nevyskytující se v přírodě neživé, jejž lze v nejširším smyslu nazvati „životní princip“. Představa tohoto principu bývala různá v různých dobách. Nejprimitivnější formou vitalismu jest animismus, který si představuje životní princip jako totožný s „duší“. Modernějším tvarem animismu jest psychismus čili psychovitalismus, který se opírá o zjištění, že také u nižších tvorů jsou projevy duševní nebo aspoň projevy dráždivosti a smyslové orientace a který učí, že každému živému organismu je přisouditi alespoň elementární oblast duševní, která určuje všechny ostatní vlastnosti života, zařizujíc je účelně podle svých zájmů.Člověk, který ví o existenci duše z vlastní zkušenosti subjektivní, jest po tělesné stránce příbuzný s tvory ostatními až nejnižšími a jest tedy podle psychovitalismu považovat duši za vlastnost, která je sice nejdokonaleji rozvinuta u člověka, která se však vyskytuje v méně dokonalé podobě u všech organismů vůbec.
Jiní vitalisté ztotožňovali příčinu života se „životní silou“ (vis vitalis) nebo se „životní energií“, ale neprávem, protože v živých soustavách nebyla nalezena žádná síla nebo energie, která by nebyla známa z přírody neživé. Také látkově jsou organismy složeny z prvků, jež se vyskytují v přírodě neživé, a ze sloučenin, jež jsou známy z říše nerostné nebo jež lez vyrobiti uměle, takže je dnes nezbytné /16/ vzdáti se i představy, že by podstatu života tvořila nějaká zvláštní látka („elixirium vitae“). Moderní neovitalismus, jejž hlásají zejména DRIESCH, BERGSON, JOHNSTONE, MAREŠ, BABÁK a mnozí jiní, proto předpokládá, že principem životním jsou činitelé nehmotní a neenergetičtí, určující životní dění asi tak, jako zakřivení kolejnice určuje směr jízdy bez ohledu na sílu a hmotu (DRIESCH). Pro tyto činitele volí DRIESCH název „entelechie“, převzatý od ARISTOTELA. BERGSON volí název „životní rozmach“ (élan vital) pro soubor těchto činitelů.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 15-16.)

Jan Bělehrádek (1939)

Teorie života nemohou býti ani ověřeny, ani vyvráceny fakty, protože „podstatu“ života nelze poznati zkušeností (smyslovou). Tím se také tyto teorie řadí do oblasti metafysiky, nebo do „teoretické biologie“, po případě „přírodní filosofie“, kamž je také odkazuje většina biologů (MAREŠ, RŮŽIČKA, v. BERTALANFFY, CREW aj.
Metody a výsledky vlastního bádání biologického jsou – a musí býti – neodvislé od toho, kterou z uvedených teorií badatel sám zastává.
Definice života. Z předešlých úvah plyne, že podstata života není známa. Tento poměr biologie k podstatě jejího předmětu není však výlučný právě pro biologii, nýbrž platí pro každou vědu vůbec. Podobně nezná psycholog pravé podstaty duše, chemik podstaty hmoty, fysik podstaty energie. Vědě však přísluší aspoň se „podstatě“ svého předmětu co nejvíce přiblížiti, jakožto svému ideálnímu cíli.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 20.)