Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Jest jejich povinností, aby řekly, proč pokládají své poznatky za platné, tj. za noeticky platné, jiným slovem : za pravdy.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Jan Bělehrádek (1939)

Teorie života. Každá věda směřuje k tomu, aby podala co možná úplný a ucelený obraz o svém předmětě. Mosaiku tohoto obrazu tvoří fakta, které ovšem je nutno řaditi podle určité soustavy a tmeliti k sobě. Tímto tmelem, který ukazuje na souvislost fakt, jsou domněnky (hypothesy) a teorie. Zejména tam, kde se nedostává fakt, je třeba vyplniti mezeru aspoň prozatímně vědeckou domněnkou, jež pak může býti ověřena nebo vyvrácena novými fakty. Hypothesy, jež vyplňují prozatímně mezery v soustavě fakt, se nazývají hypothesami pracovními, protože ukazují další směr práce. předmětu. Domněnky, které spojují velký počet fakt, dodávajíce jim jednotného logického vysvětlení a smyslu, se nazývají teoriemi. Z nich jsou v obecné biologii zvláště důležité teorie vývojová, podle níž se druhy vyvíjely ze starších a jednodušších během geologických období, a teorie buněčná, podle níž jest základním stavebním kamenem všech organismů vůbec buňka.
Jestliže vědecká domněnka nesouhlasí s nějakým novým faktem, musí býti odvolána nebo pozměněna (opravena). O některých životních úkazech je možné utvořiti dvě nebo několik stejně oprávněných různých domněnek, o jejichž platnosti rozhodne teprve bádání. – Ačkoliv hypothesy a teorie tvoří neodlučitelnou součást vědy, jest je rozlišovati přísně od skutečných fakt a nezapomínati na jejich prozatímnost a pomíjivost.
Tvoříme-li na základě biologických fakt teorie, můžeme zahrnovati stále širší oblasti fakt i s příslušnými hypothesami, až nakonec lze formulovati teorii tak širokou, že zahrnuje s jednotícího hlediska veškerou oblast biologických skutečností. Takové teorie vykládají jednotně „podstatu“ života a nazývají se teoriemi života:
1. Vitalismus učí, že ...
[2. Mechanismus (materialismus) považuje ...]
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 15.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

… My vidíme pouze důsledky : útěk od víry v obecně platné pravdy, ba od víry v samu možnost jejich ; útěk od lidskosti a pohrdání humanitou, která klidí posměch pro svoje slabošství », dokud se její defensiva nestane hojně makavou. Pozorujeme útěk od víry v možnost všelidských základů kultury, ba i mravnosti. Celá vřava nynějšího světa, ve které se sváří fašismus, hitlerismus a cagoulardi s komunismem a trochu neurčitým pojetím demokratismu, má hluboký kontrapunkt. … /4/ …
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Každá věda směřuje k nadčasové platnosti a každá pravda, pokud ji máme – … – je svou noetickou povahou « věčná », tj. nadčasová, vždy platná ; něco jiného jest, do jaké míry vědec a tudíž i logik toho dosahuje.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Fakticita „faktů“ spočívá především v tom, že jde o aktivní (tj. umělé) vytvoření myšlenkového modelu nějaké „skutečnosti“. Tento model z podstaty věci onu skutečnost zjednodušuje, a to ve dvojím směru. Především ji nikdy nepostihuje v úplnosti, což ostatně ani nejde, protože i tato jednotlivá skutečnost je mnohem složitější, než o tom můžeme vědět resp. než to můžeme poznat. (Zkoumáme-li např. určitý jednobuněčný organismus, nikdy nebudeme vědět, z kolika těch či oněch atomů „sestává“ – a ani to ovšem vědět nepotřebujeme.) Za druhé, a to je ovšem ještě závažnější, takový model onu už tak zjednodušenou (redukovanou) „skutečnost“ vyděluje, vytrhává z jejích skutečných (původních) souvislostí a představuje (prezentuje, reprezentuje) ji jako izolovanou, přičemž ve skutečnosti žádná „věc“, žádná „realita“ takto izolovaná není, nýbrž je vždycky zapojena nespočetnými pouty k širším a nejširším dalším skutečnostem blízkého i vzdáleného „okolí“. A právě z této složitosti tzv. fakta (tzv. věci, předměty, fenomény atd.) vytrháváme a reprezentujeme je už ve svých představách, zejména však ve svých myšlenkových modelech, jako by byly něčím samostatným, izolovatelným. Pro řadu praktických cílů a účelů je to naprosto vyhovující a postačující, ale z vědeckého hlediska se to někdy může ukázat jako fatálně zatížené. Nejnázornějším příkladem takové fatální zatíženosti jsou třeba obrovské proměny toho, jak lidstvo v různých společnostech chápe hvězdnou oblohu; dějiny astrologie jsou přesvědčivým dokladem toho, jak to, co se jevilo jako identické opakování rozložení hvězd do souhvězdí nebo jako zcela ,zákonitě‘ se opakující, i když složitý pohyb nejbližších ,hvězd‘ (ve skutečnosti planet), je pouhým zdáním, jevem, závislým na prostorové i časové perspektivě pozorovatele. To, co se jeví jako velké, je pouhá planeta, hvězdy, které září nejvíc, jsou jen těm,i nejbližšími, ale nikoli největšími, a některé docela malé se nakonec ukazují být nikoli hvězdami, ale celými galaxiemi, které nesmírně dávno procházely nějakými katastrofami (např.srážkami s jinými galaxiemi aj.).Právě zde je nejlépe vidět, jak je tzv. fakticita závislá na interpretaci toho, co se nám právě ukazuje v okamžité prostorové i časové perspektivě, která je vůči nejrozmanitějším pozorovaným „objektům“ čímsi zcela nahodilým a okrajovým. (Písek, 040122-1.)