Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Jest jejich povinností, aby řekly, proč pokládají své poznatky za platné, tj. za noeticky platné, jiným slovem : za pravdy.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Paul Ricœur (1995)

Čas a vyprávění spojuje s knihou Sebe sama jako druhého, jak říkáte, téma narativní identity. Kde se objevuje?
Tento pojem jsem konceptualizoval teprve při následném čtení svého původního textu, když jsem pro Françoise Wahla psal závěr Času a vyprávění; tam tohoto výrazu užívám a zdá se mi, že dobře vystihuje hlavní výtěžek mé práce. Je opravdu zvláštní, že tato formulace mne napadla až při reflexi nad hotovou prací, ačkoliv myšlenka je vlastně samým jádrem knihy, jak dosvědčuje pojem „zahrnutí osoby do zápletkly“. Odložme už ale Čas a vyprávění. /120/
Dovolte mi teď přejít k dílu Sebe sama jako druhého a poněkud větším odstupem, a to od tematiky „člověka schopného“, na které dnes velmi lpím. Etické části předchází šest kapitol, zabývajících se …
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 119-20.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Filosofie se ve starém Řecku zrodila v opozici vůči narativitě starých mýtů a mytologií, a s poněkud přemrštěnou důvěrou se opírala o geometrii a matematiku. Filosofie se ovšem nikdy nemůže stát disciplínou podobnou matematice a geometrii, a dokonce ani matematika (a matematická logika atd.) se nikdy nedokáže obejít bez nějakých narativních momentů (slovních výpovědí, poučení a poznámek atp.). V dějinách však lze dost zřetelně pozorovat doby, kdy se filosofie pokouší o co největší emancipaci z původnější narativity, a naopak zase doby, kdy toto úsilí slábne a kdy filosofie (přesněji filosofové) s narativitou jakoby filosoficky suverénně pracují, ale zapojují ji dost podstatným způsobem do filosofování samého. A jindy dokonce dochází k vyslovenému zpětnému prorůstání narativity do vlastního filosofování, kdy se přísný LOGOS jakoby mísí s „povídáním“ a někdy dokonce nabývá na filosofií jakési převahy. To jsou doby, kdy lze zřetelně pozorovat jakési rysy remytizace LOGU, kdy je LOGOS znovu (zpětně) zapřahován do narativního a vysloveně mytického způsobu myšlení, kdy mýtus zůstává mýtem, ale nabývá jakéhosi „logického“ povrchu a lesku, aniž by LOGOS nechal vládnout, nýbrž dělá z něho pomůcku, nástroj, sluhu. V dějinách docházelo už víckrát k podobným jevům, které lze z filosofického hlediska právem považovat za jevy úpadkové, i když se dost často může posléze, díky novým vzmachům opravdové filosofie, oddané LOGU a velmi opatrné v užívání narativity a jejích prostředků, ukázat leccos z toho, co vypadalo jako rezultát onoho úpadku, jako schopné reinterpretace a pozitivního využití právě pro prohloubení distance od mýtu a jeho narativity. Nicméně vždycky jde jen o lepší, účinnější a sebevědomější distanci od pouhé narativity, v níž sice vždy nějaké zbytky, relikty narativity zůstávají jako cosi nezbytného, ale jsou stále pod kontrolou a zůstávají podřízení svrchovanosti LOGU (což pochopitelně neznamená a nesmí znamenat převládnutí nějaké školské, formální logiky). A právě v této perspektivě se současná filosofie jeví jako povážlivě propadlá tendencím, vedoucím k převládnutí opětného „povídání“, i když strašně abstraktního a pro laiky nesnadno pochopitelného (jakoby vysoce náročného, to ostatně vždycky bývalo a i dnes bývá průvodcem každé „esoterizace“). Místo skutečného filosofování se dnes ve filosofii stále víc uplatňuje jakési vysoce informované a verbálně až i pozoruhodně rozkošatěné „povídání o filosofii“ či o filosofech a jejich filosofických myšlenkách. Ze skutečného filosofování (a jeho závažné problematiky) se rychle utíká a za vlastní cíl se stále víc považuje jakoby „znalé“ a rétoricky do co možná dokonalých forem rozkošatělé narativní zhodnocování myšlenek, které jsou samy tak mámo zpřítomňovány, jako jsou málo před očima obrazy po sebe skvělejších výkladech teoretiků a kritiků umění (a „kunsthistoriků“).
(Písek, 080204-1.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

… My vidíme pouze důsledky : útěk od víry v obecně platné pravdy, ba od víry v samu možnost jejich ; útěk od lidskosti a pohrdání humanitou, která klidí posměch pro svoje slabošství », dokud se její defensiva nestane hojně makavou. Pozorujeme útěk od víry v možnost všelidských základů kultury, ba i mravnosti. Celá vřava nynějšího světa, ve které se sváří fašismus, hitlerismus a cagoulardi s komunismem a trochu neurčitým pojetím demokratismu, má hluboký kontrapunkt. … /4/ …
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Každá věda směřuje k nadčasové platnosti a každá pravda, pokud ji máme – … – je svou noetickou povahou « věčná », tj. nadčasová, vždy platná ; něco jiného jest, do jaké míry vědec a tudíž i logik toho dosahuje.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)