Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Jest jejich povinností, aby řekly, proč pokládají své poznatky za platné, tj. za noeticky platné, jiným slovem : za pravdy.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

… My vidíme pouze důsledky : útěk od víry v obecně platné pravdy, ba od víry v samu možnost jejich ; útěk od lidskosti a pohrdání humanitou, která klidí posměch pro svoje slabošství », dokud se její defensiva nestane hojně makavou. Pozorujeme útěk od víry v možnost všelidských základů kultury, ba i mravnosti. Celá vřava nynějšího světa, ve které se sváří fašismus, hitlerismus a cagoulardi s komunismem a trochu neurčitým pojetím demokratismu, má hluboký kontrapunkt. … /4/ …
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Každá věda směřuje k nadčasové platnosti a každá pravda, pokud ji máme – … – je svou noetickou povahou « věčná », tj. nadčasová, vždy platná ; něco jiného jest, do jaké míry vědec a tudíž i logik toho dosahuje.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Anton Pavlovič Čechov (1889)

Vím, o čem budu přednášet, ale nevím, jak budu mluvit, čím začnu a jak skončím. V hlavě nemám ani jednu hotovou větu. Ale sotva se rozhlédnu po posluchárně (je postavena amfitheatrálně) a řeknu stereotypní: „V minulé přednášce jsme skončili u …“ , hned chrlím ze sebe věty a všechno jde jako po másle. Mluvím neudržitelně rychle a s vášnivým zaujetím, takže se zdá, že není na světě moci, která by mohla proud mé řeči přerušit. Aby byla přednáška dobrá, tj. aby nebyla nudná a posluchači z ní měli užitek, k tomu je zapotřebí kromě nadání ještě praxe a zkušenosti, člověk musí mít velmi jasnou představu o vlastních silách, o posluchačích i o celém thematu přednášky. Kromě toho musí mít přednášející stále rozum v hrsti, být neustále ve střehu a ani na okamžik nesmí ztratit přehled.
Když dobrý dirigent tlumočí skladatelovu myšlenku, dělá dvacet věcí najednou: čte partituru, mává taktovkou, sleduje zpěváka, dává znamení hned bubnům, hned zas lesním rohům atd. Totéž dělám já, když přednáším. Před sebou mám půl druhého sta zcela různých obličejů a tři sta očí, které mi přímo hledí do tváře. Mým úkolem je zvítězit nad touto mnohohlavou saní. Mám-li po celou přednášku jasnou představu /331/ o tom, jak pozorně a s jakým porozuměním mne sleduje, pak je úplně v mé moci. Druhý můj nepřítel sedí ve mně samém. Jsou to všechny ty nekonečně různé formy, jevy i zákony a jimi podmíněné množství vlastních i cizích myšlenek. Každou chvíli musí z toho nesmírného materiálu obratně vyhmátnou to nejdůležitější a nejpotřebnější a stejně rychle, jak moje řeč plyne, musím svou myšlenku zahalit do takové formy, která by byla přístupná chápavosti saně a vzbuzovala její pozornost; přitom je třeba pečlivě dbát toho, aby myšlenky nebyly podávány v tom sledu, jak se hrnou, ale v určitém seskupení, nezbytném pro správnou komposici obrazu, který chci nakreslit. Dále se snažím, abych mluvil spisovně, definice aby byly stručné a přesné, věty pokud možno prosté a uhlazené. Stále se musím mírnit a pamatovat, že mám k disposici jen hodinu a čtyřicet minut. Zkrátka, není to malá práce. Zároveň musím být učencem, pedagogem i řečníkem a zle je, když řečník nabude převahy nad pedagogem a učencem nebo naopak.
Přednáším čtvrt hodiny, půl hodiny, a tu najednou zpozoruji, že studenti začínají bloudit očima po stropě nebo hledí na …
(Nudná historie, in: Povídky III., 1887-1889, Praha 1954, str. 330-31.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

... Pro naši úvahu je důležité, že se inteligentní člověk učí všecko, čeho se duševně dotkne, objektivovati. I své vlastní „nitro“, tj. svou vlastní mysl, může kus po kuse objektivovati; ale jen ve vzpomínce, anamnesi. Dokud nějaký stav nebo proces duševní trvá, žijeme jej a nemůžeme o něm reflektovati. Takovým objektivováním vlastního nitra se oblast subjektivní, sféra kolem jáství, sféra neurčených a splývavých pocitů zužuje. Sami vůči sobě jsme pak v mezích možnosti pozorovateli. Čím primitivnější mysl, tím více jest ovládána city, pudy, iracionálními sympatiemi. ...
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 95.)