Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Jest jejich povinností, aby řekly, proč pokládají své poznatky za platné, tj. za noeticky platné, jiným slovem : za pravdy.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

… My vidíme pouze důsledky : útěk od víry v obecně platné pravdy, ba od víry v samu možnost jejich ; útěk od lidskosti a pohrdání humanitou, která klidí posměch pro svoje slabošství », dokud se její defensiva nestane hojně makavou. Pozorujeme útěk od víry v možnost všelidských základů kultury, ba i mravnosti. Celá vřava nynějšího světa, ve které se sváří fašismus, hitlerismus a cagoulardi s komunismem a trochu neurčitým pojetím demokratismu, má hluboký kontrapunkt. … /4/ …
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Každá věda směřuje k nadčasové platnosti a každá pravda, pokud ji máme – … – je svou noetickou povahou « věčná », tj. nadčasová, vždy platná ; něco jiného jest, do jaké míry vědec a tudíž i logik toho dosahuje.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Za symbol považujeme vše, co není jen tím, čím „jest“, ale co poukazuje ještě na něco jiného. Tomuto „poukazování dál“ se už od starých Řeků dostalo pojmenování „metaferein“, odtud „metafora“ – i když v jiném než dnešním smyslu. Když se tážeme po povaze „metaforické funkce“ v nejširším smyslu, dostáváme se do jistého napětí a rozporu s tradičními významy slova „symbol“. Prakticky každá skutečnost, každý skutečný „objekt“ odkazuje v některých směrech na svůj širší (reálný) kontext: každý reálný atom (na rozdíl od virtuálního) odkazuje na reálný svět, v němž má své místo a svůj čas. Nejprve však musíme rozlišit trojí typ takto široce pojatého „symbolu“: a) určitá skutečnost (reálný objekt – zatím zůstáváme u takto redukujícího pojetí) je „symbolem“ už tím, že něčím „jest“, neboť nutně poukazuje na to, co její skutečnost umožnilo a založilo. Pokud tomuto „poukazování“ správně porozumíme, můžeme z výskytu takové skutečnosti usuzovat na blízkost některých skutečností jiných (vlivem starých Řeků se toto vymezení chápe redukovaně na usuzování na příčiny; k tomu jindy); tak např. frekventovaný výskyt (příp. obsah v popelu) některé rostliny poukazuje na určitý typ podkladu (chemické složení půdy, které bychom ovšem mohli zjišťovat také jinak). b) Určitá skutečnost poukazuje – nechtěně, event. i záměrně – na sebe, např. stopami, pachem, hlasitým přivoláváním samičky nebo svícením v trávě, ale ,počítá‘ fakticky s reakcí někoho dalšího: je to záměrný resp. záměr jakoby napodobující a předstírající signál pro někoho druhého. V obou těchto dvou prvních případech vlastně nejde o „symbol“ v pravém slova smyslu, ačkoli tu je nepochybně jakési „překračování“ či „přesahování“ nautrální „danosti“, kterou si každý může interpretovat jak chce nebo jak mu to jeho „přirozenost“ dovoluje či přikazuje. A pak tu je třetí případ, který považujeme za stěžejní resp. plnohodnotný: nějaká skutečnost poukazuje k něčemu, co tu není nejenom tak, že to je „jinde“, nýbrž že to není ani nikde jinde – leda že by se na jejím „uskutečnění“ podílel ještě také někdo jiný, byť bez souvislosti s „námi“ (ale tak, že se o tom s ním můžeme eventuelně také nějak dorozumět, domluvit). Prakticky všechny jednotlivě se od sebe lišící případy tohoto druhu mají něco společného s jazykem, zejména se slovesnou tvorbou: buď jde o symboly spjaté s vyprávěním (kdysi s mýtem) nebo o symboly spjaté s pojmy, např. matematické a geometrické, ale také vědecké a zejména filosofické. (Písek, 040313-3.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

... Pro naši úvahu je důležité, že se inteligentní člověk učí všecko, čeho se duševně dotkne, objektivovati. I své vlastní „nitro“, tj. svou vlastní mysl, může kus po kuse objektivovati; ale jen ve vzpomínce, anamnesi. Dokud nějaký stav nebo proces duševní trvá, žijeme jej a nemůžeme o něm reflektovati. Takovým objektivováním vlastního nitra se oblast subjektivní, sféra kolem jáství, sféra neurčených a splývavých pocitů zužuje. Sami vůči sobě jsme pak v mezích možnosti pozorovateli. Čím primitivnější mysl, tím více jest ovládána city, pudy, iracionálními sympatiemi. ...
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 95.)