Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Jest jejich povinností, aby řekly, proč pokládají své poznatky za platné, tj. za noeticky platné, jiným slovem : za pravdy.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Předmětnost a nepředmětnost nejsou pro mne témata centrální, ale ukázalo se, že jejich zpracování potřebuji k práci na problematice, která mne táhne nejvíc, totiž k práci na problému pravdy. Když chci v nejrůznějších jiných souvislostech poukazovat na nutnost revize zpředmětňující tradice způsobu myšlení, je to proto, že nechci, aby to vypadalo, že to vše provádím jen proto, abych izolovaně nebo aspoň odděleně řešil problém pravdy. Právě naopak mi jde o to, ukázat, že určité změny přístupu k myšlení otázky pravdy jsou vysoce produktivní a funkční pro celou řadu otázek a problémů jiných. V podstatě jde o dosti závažné rozšíření pojetí „skutečnosti“: zatímco až dosud se za skutečné považovalo výhradně to, co bylo chápáno jako „předmětné“, nyní je třeba jako skutečné chápat i to, co předmětné není vůbec nebo po jedné stránce, zatímco druhá stránka je nepředmětná. Proto také problém předmětnosti myšlení je až druhotný; prvotní je problém předmětnosti ve skutečnosti, tedy předmětnosti skutečné. A tu se ukazuje, že žádná skutečnost, nezávislá na nás, není ryze předmětná; ryzí předmětností je charakterizována jen „pseudoskutečnost“ geometrických obrazců nebo čísel apod. V celé Vesmíru nenajdeme nikde žádný čtverec ani kružnici, žádné číslo 222 nebo 777 – a to jsou ryzí „předměty“ (intencionální nebo „ideálné“). Naproti tomu vše, co jsme zvyklí označovat jako „předmět“ (vnitrosvětný), je buď pouhá hromada a tedy předmět „nepravý“ – anebo předmět „pravý“, ale to znamená takový, který je vnitřně integrován resp. sjednocen, takže tvoří (relativní) celek. (O relativitě jeho celkovosti mluvíme proto, že jeho hranice nejsou tak neprostupné a neprodyšné, jako u Leibnizových monád, a to nejen pokud jde o možnmost přechodu z nitra navenek a zvenčí dovnitř ve smyslu hegelovském, nýbrž tak, že i do „těla“ onoho celku (např. organismu) mohou vstupovat atomy a molekuly zvenčí, aniž by opřestaly být tím, čím byli předtím, ale tak, že jsou zapojovány (zejména prostřednictví elektronů) do nepředmětného plánu organického těla (živého). (Písek, 040315-5.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

… My vidíme pouze důsledky : útěk od víry v obecně platné pravdy, ba od víry v samu možnost jejich ; útěk od lidskosti a pohrdání humanitou, která klidí posměch pro svoje slabošství », dokud se její defensiva nestane hojně makavou. Pozorujeme útěk od víry v možnost všelidských základů kultury, ba i mravnosti. Celá vřava nynějšího světa, ve které se sváří fašismus, hitlerismus a cagoulardi s komunismem a trochu neurčitým pojetím demokratismu, má hluboký kontrapunkt. … /4/ …
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Každá věda směřuje k nadčasové platnosti a každá pravda, pokud ji máme – … – je svou noetickou povahou « věčná », tj. nadčasová, vždy platná ; něco jiného jest, do jaké míry vědec a tudíž i logik toho dosahuje.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

... Pro naši úvahu je důležité, že se inteligentní člověk učí všecko, čeho se duševně dotkne, objektivovati. I své vlastní „nitro“, tj. svou vlastní mysl, může kus po kuse objektivovati; ale jen ve vzpomínce, anamnesi. Dokud nějaký stav nebo proces duševní trvá, žijeme jej a nemůžeme o něm reflektovati. Takovým objektivováním vlastního nitra se oblast subjektivní, sféra kolem jáství, sféra neurčených a splývavých pocitů zužuje. Sami vůči sobě jsme pak v mezích možnosti pozorovateli. Čím primitivnější mysl, tím více jest ovládána city, pudy, iracionálními sympatiemi. ...
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 95.)