Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

To, oč kdysi šlo Sókratovi, když mluvil o maieutickém umění, může být (a to zcela legitimně) rozšířeno, neboť „rozením“ je charakterizováno vše, co vzniká, událostně probíhá (= děje se) a posléze zaniká, tedy všechno „jsoucí“. Má-li totiž něco (tj. něco určitého, jednotlivina) vzniknout, tedy má-li to být zrozeno, předně to musí nutně nějak „být“ již před svým zrozením, tj. musí to „být“ ještě jako „ne-jsoucí“. Pak tu musí být někdo, bez něhož žádné zrození není možné, tedy „rodič“ (eventuelně rodička). Případně také někdo, kdo při porodu pomáhá (něco nebo někdo jako porodní bába). A konečně tu musí být nějaké prostředí, do něhož se ono „zrozené“ či „porozené“ rodí a v němž se postupně zabydluje. Myslím, že tu nejde o pouhou metaforu; jde o významové souvislosti, které spolu s příslušnými kontexty mají zásadnější a hlubší povahu než rovněž stará (byť přece jen o něco mladší) myšlenka inkarnace, která je mnohem „řečtější“ než koncept „rození“ a s ním souvisící maieutiky. Nicméně také myšlenka inkarnace má v dějinách myšlení svou důležitost, i když je příliš spjata s představou (resp. myšlenkou) podvojnosti duch contra tělo (resp. contra maso)
(Písek, 130206-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Co je vlastně cílem vzdělání? Dnes to vypadá tak, že je třeba do žáka (či studenta) nacpat co nejvíce vědomostí, dovedností atd. Naproti tomu myšlenka „maieutiky“, tj. asistence při porodu něčeho, co samotnému asistentovi třeba ani není k dispozici a co sám třeba nemá a nezná, je přímo opakem tohoto podivného úpadku pedagogiky a pedagogů. Učitel by měl odborně dělat vše potřebné k tomu, aby si žák (či student) začal vybavovat resp. vymýšlet a rozvrhovat některé myšlenky jako své, nikoli jako převzaté. Jde vposledu o to, aby si každý jedinec vybudoval po svém (byť s pomocí jiných lidí) svůj osobní vztah k univerzu, ke světu jako celku. Naproti tomu vzdělání orientované na pouhé technické dovednosti a zručnosti ponechávají tento bod (toto téma) zcela stranou, jako by o to nešlo nebo jako by to byla jen nějaká soukromá až úzce intimní, „subjektivní“ záležitost bez většího významu pro společnost a vůbec celé lidstvo.
(Písek, 130206-2.)

Sókratés ()

Sókr. Nuže, takové jen zaměstnání porodních pomocnic; přece však je méně důležité nežli má činnost. Neboť u žen se nevyskytuje, že by rodily jednou pouhé přeludy, jindy pak opravdové děti a že by to bylo nesnadno rozeznati. Kdyby se to vyskytovalo, jistě by to byl pro porodní pomocnice největší a nejkrásnější úkol, rozeznávati, co je pravé a co ne; či nemyslíš?
Theait. Zajisté.
Sókr. Mé babické umění má všechny ostatní znaky jako umění jejich, liší se však od nich tím, že pomáhá k porodu mužům a ne ženám a že ošetřuje jejich rodící duše a ne těla. Ale nejdůležitější věc v mém umění je schopnost vším způsobem zkoušeti, zdali mysl mladého člověka rodí pouhý přelud a nepravdu či plod zdárný a pravý. Neboť tuto vlastnost mám i já jako pomocnice k porodu: nejsem schopen roditi moudrost, a co mi už mnozí vytýkali, že se ostatních dotazuji, ale sám o ničem nic neprojevuji, protože v sobě nemám nic moudrého, to mi vytýkají po pravdě. Příčina toho je tato: bůh mě nutí pomáhat k porodu, ale roditi mi zabránil. A tak tedy sám nejsem nijak moudrý ani se nemohu vykázat nějakým moudrým nálezem, který by byl plodem mé duše; ale na těch, kteří se se mnou stýkají, je vidět, že někteří jsou nejprve zcela nevědomí, ale postupem styků že všichni, kterým toho bůh dopřává, dělají podivuhodné pokroky, jak se zdá jim samým i ostatním; a to je zřejmé, že ode mne se nikdy ničemu nenaučili, nýbrž sami ze sebe nalezli a zrodili mnoho krásných věcí. Ale pomocníkem toho rození je bůh a já. To je patrno takto. Již mnozí, kteří to nepoznali a pokládali se za soběstačné a mnou pohrdli, odešli ode mne – buď sami nebo z návodu jiných – dříve než měli a potom zbývající zárodek působením špatných styků potratili a plody, které byly s mou pomocí přivedeny na svět, špatným ošetřováním zahubili, větší cenu přikládajíce plodům nepravým a přeludům nežli pravdě, a na konec se sami sobě i ostatním zdáli nevědomými. Jedním z nich byl Aristeidés Lysimachův a mimo něho dosti mnoho jiných; druhdy se vrátí a prosí, aby se směli se mnou stýkat a dělají neuvěřitelné věci, aby toho dosáhli; a tu mi daimonion, které se ve mně ozývá, s některými zabraňuje se stýkati, s některými pak dovoluje a ti zase dělají pokroky. A také tohle cítí ti, kdo se se mnou stýkají, stejně jako rodící ženy: mají bolesti a jsou naplňováni nepokojem celé noci i dni, a to mnohem více nežli ony; a tyto bolesti dovede mé umění vzbuzovati i zastavovati. S těmito je tedy tak. U některých zase, Theaitéte, o kterých se mi zdá, že nejsou těhotní, když poznám, že mne nic nepotřebují, stávám se velmi dobromyslně prostředníkem a s pomocí boží velmi vhodně nalézám, s kým by měli obcovati, aby měli prospěch; mnohé z nich jsem dohodil Prodikovi, mnohé pak jiným moudrým a božským mužům.
Tyhle věci jsem ti, můj drahý, proto tak obšírně vyložil, že se domnívám, jak i ty sám myslíš, že jsi uvnitř obtěžkán /24/ a že cítíš bolesti. Obrať se tedy ke mně, jako k synu porodní pomocnice a také znalci babického umění, a snaž se ...
(7466, Theaitétos, př. Fr.Novotný, Praha 1995, s. 22-24; 150a-151b.)
Maieutika Sókratés
(Sókr.) Tyhle věci jsem ti, můj drahý, proto tak obšírně vyložil, že se domnívám, jak i ty sám myslíš, že jsi uvnitř obtěžkán /24/ a že cítíš bolesti. Obrať se tedy ke mně, jako k synu porodní pomocnice a také znalci babického umění, a snaž se ochotně odpověděti, jak jen budeš s to, na mé otázky; a jestliže snad zkoumaje tvé výroky usoudím, že některý jest jen přelud a plod nepravý, a pak je vezmu a odhodím, nerozčiluj se, jako se rozčilují prvničky pro své děti. Mnozí totiž už, výtečný hochu, se dostali do takového stavu vůči mně, že jsou prostě hotovi kousati, když jim odnímám nějaký tlach, a nemyslí, že to dělám z dobré mysli; jsou daleci toho, aby věděli, že žádný bůh není nepřízniv lidem a že ani já nedělám nic takového z nepřízně, nýbrž proto, že mi nikterak není dovoleno připustit nepravdu a pravdu potlačiti. Nuže tedy, Theaitéte, pokus se znova ze začátku říci, co asi je vědění; že nejsi s to, už nikdy neříkej. Neboť jestliže bůh bude chtít a ty se vzmužíš, budeš s to.
(7466, Theaitétos, př. Fr.Novotný, Praha 1995, s. 22-24; 150a-151b.)

Jan Kořenský (1989)

Pod pojmem objekt vědy rozumíme objektivní realitu nebo její složku, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu. Pod pojmem objekt věd o přirozeném jazyce rozumíme složku objektivní reality, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu, který se zabývá podstatami, fenomény a okolnostmi přirozené mezilidské komunikace jako činnosti poznávací a sdělovací. Pod pojmem současných věd o přirozeném jazyce rozumíme tyto vědy určitého časového období, v tomto případě druhé poloviny 80. let tohoto století.
V dalších krocích je třeba zúžit pojem současné vědy o přirozeném jazyce a určit blíže pojem příslušného objektu. Zavedeme předpoklad, že oba pojmy jsou interdependentně komplementární. Pod pojmem interdependentní komplementarity rozumíme interdependentní určenost objektu typem aktivity vědeckého subjektu a určenost typu aktivity charakterem objektu. Užíváme záměrně termínu aktivity vědeckého subjektu, neboť jde o pojem širší, zahrnující empirickou volbu objektu jako segmentu procesu objektivní reality, empirické a teoretické procedury přibližování se subjektu1 k objektu až po vyslovení teorie objektu implementací a verifikací. Pojem teorie je již tedy víceméně „petrifikovaný“ rezultát aktivity vědeckého subjektu.
(6564, Teorie přirozeného jazyka, Praha 1989, s. 7 – pozn. str. 13.)
pozn. 1 Zde je míněn vědecký subjekt, tedy teoreticky aktivní lidský subjekt. V části I. záměrně užíváme nejobecnějších konceptů subjekt – objekt, třebaže jsme si vědomi, že v průběhu výkladu (zhruba řečeno, všude tam, kde jde o selektivní formaci objektu vědeckou aktivitou) by bylo třeba mluvit spíše o předmětu. Sledování dialektiky vztahů v rámci škály objekt (jako „segment“ objektivní reality), předběžně empiricky stanovený předmět … až po explicitně systémově formulovanou představu předmětu, procesy „zpětné ontologizace“ předmětu jako výsledku teoretické aktivity (tedy jako nežádoucí nabývání charakteru „prvotního“ objektu) atd. by ovšem nedovolilo spolehlivě diferenčně užívat termínu objekt a předmět. Tato diferenciace by si vyžádala samostatnou analýzu. Proto jen výjimečně (v bodech (1) – (4) na s. 8) v závorce uvádíme termín předmět, neboť jde o místo, kde jeho užití se zdá nesporné. Cílem části I. je však zamyšlení o dynamice představ objektu/předmětu teorií přirozeněřečové komunikace, nikoli další vyjasňování vztahů mezi termíny objekt a předmět. Stejně tak obecně užíváme termínů podstaty, fenomény bez další možné vnitřní diferenciace. [sic! – s. 13, LvH]

Sókratés ()

(Sókr.) Tyhle věci jsem ti, můj drahý, proto tak obšírně vyložil, že se domnívám, jak i ty sám myslíš, že jsi uvnitř obtěžkán /24/ a že cítíš bolesti. Obrať se tedy ke mně, jako k synu porodní pomocnice a také znalci babického umění, a snaž se ochotně odpověděti, jak jen budeš s to, na mé otázky; a jestliže snad zkoumaje tvé výroky usoudím, že některý jest jen přelud a plod nepravý, a pak je vezmu a odhodím, nerozčiluj se, jako se rozčilují prvničky pro své děti. Mnozí totiž už, výtečný hochu, se dostali do takového stavu vůči mně, že jsou prostě hotovi kousati, když jim odnímám nějaký tlach, a nemyslí, že to dělám z dobré mysli; jsou daleci toho, aby věděli, že žádný bůh není nepřízniv lidem a že ani já nedělám nic takového z nepřízně, nýbrž proto, že mi nikterak není dovoleno připustit nepravdu a pravdu potlačiti. Nuže tedy, Theaitéte, pokus se znova ze začátku říci, co asi je vědění; že nejsi s to, už nikdy neříkej. Neboť jestliže bůh bude chtít a ty se vzmužíš, budeš s to.
(7466, Theaitétos, př. Fr.Novotný, Praha 1995, s. 22-24; 150a-151b.)