Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1948)

Nestačím-li na otázky nyní, není to důvod k naprosté rezignaci. Hlavní je nepoddávat se. Nepoddávat se je vůbec hlavní mravní preceptum. Descartes neměl pravdu se svou provizorní morálkou, která byla pravidlem chytrého konformismu cum reservatione mentalis. Provizorní morálka, která riskuje, že zůstane definitivní, musí být pravidlem nonkonformismu. To proto, že je to morálka jasného vědění či antisomnolence.
S tím souvisí, že prvním pravidlem musí být, mít sebe v hrsti a bojovat proti všemu, co nás činí jen pasivním stavem, jen něčím setrvačným. Jen objektem, nikoli subjektem rozumění: tím, kde je chápán, aniž sám chápal.
Odtud pravidlo, že kde člověk vidí lidi podléhat bezprostřednímu a malému, udělá nejlépe, zvedne-li kotvy. Das Allzumenschliche ist das Unmenschliche. Kde lidé nejsou hladoví jako vlci a bystrozrací jako draví ptáci, tam není budoucnost.
(Z toho se zdá vyplývat, že pro konflikt, který se chystá, je SSSR v lepší morální kondici než oponent. Ovšem nesmíme zapomenout, že hladovost ještě sama není bystrozrakost. Jsou dva druhy zaslepenosti: krátkozrakost a zkreslené vidění. Sytý je krátkozraký. Hladového snáze svádí).
15.I.48
(ex: Deník VII (4): 15.I.1948 – 3.III.1948 – přepis, 3072.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. Jako semiotika je však neocenitel/74/ný: zjevuje, alespoň vědoucím, nejcennější skutečnosti kultur a niter, jež nevěděly s dostatek, aby sebe samy „chápaly“. Morálka je pouze značkovou řečí, pouze symptomatologií: třeba již věděti, oč jde, abychom z ní měli užitek.
(7564, Soumrak model, přel. A.Breska, Votobia, Olomouc 21995.)

Jan Patočka (1977)

Bez mravního základu, bez přesvědčení, které není věcí oportunity, okolností a očekávaných výhod, žádná sebelépe technicky vybavená společnost nemůže fungovat. Morálka však zde není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž prostě k tomu, aby člověk byl člověkem. Nedefinuje ji člověk podle libovůle svých potřeb, přání, tendencí a tužeb, nýbrž ona to je, která vymezuje člověka.
Proto se domníváme, že je na čase, aby tyto jednoduché, ale bolestnou zkušeností dlouhých desítiletí ověřené teze, které každý nějak pociťuje, ujasněně pronikly vědomí všech, a že je k tomu vhodná doba. Proč?
Pojem lidských práv není nic jiného než přesvědčení, že i státy a celá společnost se staví pod svrchovanost mravního cítění, že uznávají něco nepodmíněného nad sebou, co i pro ně je závazně posvátné (nedotknutelné), a že svými silami, jimiž tvoří a zajišťují právní normy, míní přispět k tomuto cíli.
Totéž přesvědčení žije i v jednotlivcích a je základem pro plnění jejich povinností v životě soukromém, pracovním i veřejném. Jedině v souladu s ním existuje skutečná záruka toho, že lidé nejednají jen pro výhody nebo ze strachu, nýbrž svobodně, ochotně, zodpovědně.
(Čím je a čím není Charta 77, in: Češi I., Praha 2006, str. 429.)

Jan Patočka (1977)

Dnešní lidstvo, rozervané ideologiemi, nespokojené uprostřed blahobytu, očekává toužebně a horečně řešení od nových a nových technických receptů. Sem náleží rovněž spoléhání na politickou moc a stát; vždyť stát se jeví vždy zřetelněji velikou výrobnou a zásobárnou síly, disponující všemi silami, které jinak existují, fyzickými i duševními.
Myslitelé se však rozhlížejí a pozorují, že morálku, skutečně přesvědčivou nauku zásad a bezpečného vnitřního smýšlení. se nepodařilo technicky vytvořit, protože to nelze. Nelze důvěřovat ani ve zvyk, v to, že pořádek fakticky vzniklý se stane druhou přirozeností, ani v moc donucení bez vnitřní přesvědčivosti lidí.
Aby se lidstvo rozvíjelo ve shodě s možnostmi technického, instrumentálního rozumu, aby pokrok vědění a dovednosti byl možný, musí být přesvědčeno o bezpodmínečnosti zásad v tomto smyslu „posvátných“, pro všecky vždy závazných a schopných vymezovat účely. Jinými slovy: je třeba něčeho zásadně ne-technického, ne pouze zprostředkovaného, je třeba morálky nikoli úskočné a příležitostné, nýbrž naprosté.
To znamená: záchranu v těchto věcech nelze čekat od státu, od společnosti výrobní, od mocí a sil.
(Čím je a čím není Charta 77, in: Češi I., Praha 2006, str. 428.)

Jan Kořenský (1989)

Pod pojmem objekt vědy rozumíme objektivní realitu nebo její složku, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu. Pod pojmem objekt věd o přirozeném jazyce rozumíme složku objektivní reality, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu, který se zabývá podstatami, fenomény a okolnostmi přirozené mezilidské komunikace jako činnosti poznávací a sdělovací. Pod pojmem současných věd o přirozeném jazyce rozumíme tyto vědy určitého časového období, v tomto případě druhé poloviny 80. let tohoto století.
V dalších krocích je třeba zúžit pojem současné vědy o přirozeném jazyce a určit blíže pojem příslušného objektu. Zavedeme předpoklad, že oba pojmy jsou interdependentně komplementární. Pod pojmem interdependentní komplementarity rozumíme interdependentní určenost objektu typem aktivity vědeckého subjektu a určenost typu aktivity charakterem objektu. Užíváme záměrně termínu aktivity vědeckého subjektu, neboť jde o pojem širší, zahrnující empirickou volbu objektu jako segmentu procesu objektivní reality, empirické a teoretické procedury přibližování se subjektu1 k objektu až po vyslovení teorie objektu implementací a verifikací. Pojem teorie je již tedy víceméně „petrifikovaný“ rezultát aktivity vědeckého subjektu.
(6564, Teorie přirozeného jazyka, Praha 1989, s. 7 – pozn. str. 13.)
pozn. 1 Zde je míněn vědecký subjekt, tedy teoreticky aktivní lidský subjekt. V části I. záměrně užíváme nejobecnějších konceptů subjekt – objekt, třebaže jsme si vědomi, že v průběhu výkladu (zhruba řečeno, všude tam, kde jde o selektivní formaci objektu vědeckou aktivitou) by bylo třeba mluvit spíše o předmětu. Sledování dialektiky vztahů v rámci škály objekt (jako „segment“ objektivní reality), předběžně empiricky stanovený předmět … až po explicitně systémově formulovanou představu předmětu, procesy „zpětné ontologizace“ předmětu jako výsledku teoretické aktivity (tedy jako nežádoucí nabývání charakteru „prvotního“ objektu) atd. by ovšem nedovolilo spolehlivě diferenčně užívat termínu objekt a předmět. Tato diferenciace by si vyžádala samostatnou analýzu. Proto jen výjimečně (v bodech (1) – (4) na s. 8) v závorce uvádíme termín předmět, neboť jde o místo, kde jeho užití se zdá nesporné. Cílem části I. je však zamyšlení o dynamice představ objektu/předmětu teorií přirozeněřečové komunikace, nikoli další vyjasňování vztahů mezi termíny objekt a předmět. Stejně tak obecně užíváme termínů podstaty, fenomény bez další možné vnitřní diferenciace. [sic! – s. 13, LvH]