Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

České slovo „nepatrnost“ říká vlastně mnohem víc, než jak mu běžně rozumíme a jak ho běžně užíváme. Obvykle totiž jako „nepatrné“ označujeme něco tak malé, že to uniká naší pozornosti, našemu „patření“, tj. „vidění“: nepatrné je to, co není vidět, co je našemu vidění skryto pro své malé rozměry. V tom obecném chápání slova se ovšem zároveň skrývá onen tak rozšířený předsudek, že důležitý až rozhodující pro posouzení „věcí“ je jejich rozměr. (Vidíme to např. také u slova „růst“, jehož význam chápeme jako „zvětšování velikosti“, ačkoli původně mělo jít a šlo o rozvíjení či vývoj, dospívání, dozrávání apod. – krystal není „rostlina“, i když roste co do velikosti.) Pokud si budeme vědomi hlubších a poněkud zapomínaných spoluvýznamů mnoha českých slov – a mezi nimi také takových, jako je „patrnost“ a „nepatrnost“, nebo také „růst“ atp., zjistíme, že nám jazyk často „napovídá“ docela správným směrem, a také že nám dovoluje běžných slov užívat v nezvyklých souvislostech s novými resp. obnovenými významy. „Nepatrnost“ může proto znamenat také „neviditelnost“, a to nikoli ve smyslu nějaké utajenosti, nýbrž v důrazu na to, že zrak (oko) není prostě (přinejmenším sám o sobě) způsobilý něco vidět již proto, že to ani samo nesvítí, ani jiné světlo neodráží. Tak např. chuť (sladkost) ovoce nelze vidět (ale můžeme si ji asociačně vybavit, když vidíme nám známé ovoce). Podobně nemůžeme pouhým okem spatřit melodii, ale ani mrazivost nebo teplo; a mohli bychom pokračovat tak, že vůbec opustíme smyslové vnímání a přejdeme do oblastí pro každého člověka nejdůležitějších, jako je spolehlivost, důvěra, myšlení atd. Je mnoho skutečností, které buď vůbec nejsou „patrné“ našim smyslovým orgánům, anebo jen po vnější stránce (zbavené „smyslu“ – naše „smysly“ totiž nejsou jen smyslové orgány, ale ve spojení s naším chápáním a rozuměním nám zakoušení takových skutečností přece jen umožňují). Nu a takto můžeme jít i dál, nechat smyslové orgány daleko za sebou a přistoupit ke zcela odlišném způsobu „vnímání/porozumění“, v němž rozhodující úlohu hraje naše myšlení a zejména způsob našeho myšlení. Jsou způsoby (styly, metody atd.) myšlení, které se soustřeďují jen jedním směrem a nechávají všechny ostatní směry stranou a bez využití. Můžeme to být někdy třeba profesionální deformace, ale jindy zatíženost celých generací a dokonce epoch. A právě zatíženo „předmětným“ (resp. zpředmětňujícím, zvěcňujícím) způsobem myšlení zatěžuje evropskou filosofickou i vědeckou, ale také obecnou tradici zejména v tom smyslu, že „nepředmětné“ skutečnosti (a nepředmětné stránky skutečností) přestávají být vůbec „patrné“. (Písek, 051017-2.)

Jan Kořenský (1989)

Pod pojmem objekt vědy rozumíme objektivní realitu nebo její složku, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu. Pod pojmem objekt věd o přirozeném jazyce rozumíme složku objektivní reality, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu, který se zabývá podstatami, fenomény a okolnostmi přirozené mezilidské komunikace jako činnosti poznávací a sdělovací. Pod pojmem současných věd o přirozeném jazyce rozumíme tyto vědy určitého časového období, v tomto případě druhé poloviny 80. let tohoto století.
V dalších krocích je třeba zúžit pojem současné vědy o přirozeném jazyce a určit blíže pojem příslušného objektu. Zavedeme předpoklad, že oba pojmy jsou interdependentně komplementární. Pod pojmem interdependentní komplementarity rozumíme interdependentní určenost objektu typem aktivity vědeckého subjektu a určenost typu aktivity charakterem objektu. Užíváme záměrně termínu aktivity vědeckého subjektu, neboť jde o pojem širší, zahrnující empirickou volbu objektu jako segmentu procesu objektivní reality, empirické a teoretické procedury přibližování se subjektu1 k objektu až po vyslovení teorie objektu implementací a verifikací. Pojem teorie je již tedy víceméně „petrifikovaný“ rezultát aktivity vědeckého subjektu.
(6564, Teorie přirozeného jazyka, Praha 1989, s. 7 – pozn. str. 13.)
pozn. 1 Zde je míněn vědecký subjekt, tedy teoreticky aktivní lidský subjekt. V části I. záměrně užíváme nejobecnějších konceptů subjekt – objekt, třebaže jsme si vědomi, že v průběhu výkladu (zhruba řečeno, všude tam, kde jde o selektivní formaci objektu vědeckou aktivitou) by bylo třeba mluvit spíše o předmětu. Sledování dialektiky vztahů v rámci škály objekt (jako „segment“ objektivní reality), předběžně empiricky stanovený předmět … až po explicitně systémově formulovanou představu předmětu, procesy „zpětné ontologizace“ předmětu jako výsledku teoretické aktivity (tedy jako nežádoucí nabývání charakteru „prvotního“ objektu) atd. by ovšem nedovolilo spolehlivě diferenčně užívat termínu objekt a předmět. Tato diferenciace by si vyžádala samostatnou analýzu. Proto jen výjimečně (v bodech (1) – (4) na s. 8) v závorce uvádíme termín předmět, neboť jde o místo, kde jeho užití se zdá nesporné. Cílem části I. je však zamyšlení o dynamice představ objektu/předmětu teorií přirozeněřečové komunikace, nikoli další vyjasňování vztahů mezi termíny objekt a předmět. Stejně tak obecně užíváme termínů podstaty, fenomény bez další možné vnitřní diferenciace. [sic! – s. 13, LvH]

Jan Kořenský (1989)

Pod pojmem objekt vědy rozumíme objektivní realitu nebo její složku, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu. Pod pojmem objekt věd o přirozeném jazyce rozumíme složku objektivní reality, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu, který se zabývá podstatami, fenomény a okolnostmi přirozené mezilidské komunikace jako činnosti poznávací a sdělovací. Pod pojmem současných věd o přirozeném jazyce rozumíme tyto vědy určitého časového období, v tomto případě druhé poloviny 80. let tohoto století.
V dalších krocích je třeba zúžit pojem současné vědy o přirozeném jazyce a určit blíže pojem příslušného objektu. Zavedeme předpoklad, že oba pojmy jsou interdependentně komplementární. Pod pojmem interdependentní komplementarity rozumíme interdependentní určenost objektu typem aktivity vědeckého subjektu a určenost typu aktivity charakterem objektu. Užíváme záměrně termínu aktivity vědeckého subjektu, neboť jde o pojem širší, zahrnující empirickou volbu objektu jako segmentu procesu objektivní reality, empirické a teoretické procedury přibližování se subjektu1 k objektu až po vyslovení teorie objektu implementací a verifikací. Pojem teorie je již tedy víceméně „petrifikovaný“ rezultát aktivity vědeckého subjektu.
(6564, Teorie přirozeného jazyka, Praha 1989, s. 7 – pozn. str. 13.)
- – – – – – -
1 Zde je míněn vědecký subjekt, tedy teoreticky aktivní lidský subjekt. V části I. záměrně užíváme nejobecnějších konceptů subjekt – objekt, třebaže jsme si vědomi, že v průběhu výkladu (zhruba řečeno, všude tam, kde jde o selektivní formaci objektu vědeckou aktivitou) by bylo třeba mluvit spíše o předmětu. Sledování dialektiky vztahů v rámci škály objekt (jako „segment“ objektivní reality), předběžně empiricky stanovený předmět ... až po explicitně systémově formulovanou představu předmětu, procesy „zpětné ontologizace“ předmětu jako výsledku teoretické aktivity (tedy jako nežádoucí nabývání charakteru „prvotního“ objektu) atd. by ovšem nedovolilo spolehlivě diferenčně užívat termínu objekt a předmět. Tato diferenciace by si vyžádala samostatnou analýzu. Proto jen výjimečně (v bodech (1) – (4) na s. 8) v závorce uvádíme termín předmět, neboť jde o místo, kde jeho užití se zdá nesporné. Cílem části I. je však zamyšlení o dynamice představ objektu/přemětu teorií přirozeněřečové komunikace, nikoli další vyjasňování vztahů mezi termíny objekt a předmět. Stejně tak obecně užíváme termínů podstaty, fenomény bez další možné vnitřní deferenciace. [sic! – s. 13, LvH]