Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1940)

... Rozhodující význam v poznávání má emocionální přijetí nebo odmítnutí, obtížně vyjádřené. Nejradikálnější intelektualismus a racionalismus může být vášnivou emocí. Intuice je vždy nejen intelektuální, ale i emocionální. Svět není myšlení, jak si myslí filosofové, kteří zasvětili svůj život myšlení. Svět je vášeň a vášnivá emoce. Ve světě je dialektika vášně. Ochlazení vášně způsobuje každodennost.
(Vlastní životopis, př. M. Válková, Olomouc 2005, str. 111.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Hegel napsal (4603, Ph.d.G., S. 35): „Das Bekannte überhaupt ist darum, weil es bekannt ist, nicht erkannt.„ Každý mýtus se brání proti racionálnímu přístupu tím, že sám racionální přístup je na překážku, abychom se v mýtu zabydlili, abychom v něm byli doma. Ale to je právě to podstatné, že být někde „doma“ znamená jen být na určité prostředí uvyklý. Být na něco zvyklý sice znamená vždy jistou obeznámenost s „poměry“, ale je to jen přizpůsobení okolnostem, nic víc. Rozpoznat pravou povahu oněch okolností, najít způsob, jak je vskutku poznávat, předpokládá nutně nezbytný odstup od nich a srovnání s jinými. A protože nemůžeme být dost dobře „doma“ v různých okolnostech, musíme si osvojit onen odstup, kterým je charakterizováno naše poznávání jiných, cizích okolností, také při kritickém pohledu na okolnosti vlastní, na ty, na které jsme si už zvykli. Onen odstup nespočívá primárně v odstupu od oněch poměrů, nýbrž od toho, jak jsme si na ně zvykli a jak jsme se jim až dosud přizpůsobovali. Skutečné poznání spočívá tedy především na kritické kontrole myšlenkových prostředků, jichž užíváme, a teprve druhotně na přezkoumávání toho, co je poznáváno. (Písek, 030711-2.)

Démokritos (-?460-360)

Démokritos praví ve spise O tvarech (atomech): „Člověk má poznávat podle toho pravidla, že je vzdálen skutečnosti“ a dále: „I tento výklad zajisté ukazuje, že ve skutečnosti nic o ničem nevíme, ale nahodilé je mínění každého“ a ještě: „Přece bude zřejmé, že je těžké poznávat, jaká je každá věc ve skutečnosti“.
(zl. B 6-8 ze Sexta)
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Praha 21962,
str. 125.)

Jan Kořenský (1989)

Pod pojmem objekt vědy rozumíme objektivní realitu nebo její složku, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu. Pod pojmem objekt věd o přirozeném jazyce rozumíme složku objektivní reality, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu, který se zabývá podstatami, fenomény a okolnostmi přirozené mezilidské komunikace jako činnosti poznávací a sdělovací. Pod pojmem současných věd o přirozeném jazyce rozumíme tyto vědy určitého časového období, v tomto případě druhé poloviny 80. let tohoto století.
V dalších krocích je třeba zúžit pojem současné vědy o přirozeném jazyce a určit blíže pojem příslušného objektu. Zavedeme předpoklad, že oba pojmy jsou interdependentně komplementární. Pod pojmem interdependentní komplementarity rozumíme interdependentní určenost objektu typem aktivity vědeckého subjektu a určenost typu aktivity charakterem objektu. Užíváme záměrně termínu aktivity vědeckého subjektu, neboť jde o pojem širší, zahrnující empirickou volbu objektu jako segmentu procesu objektivní reality, empirické a teoretické procedury přibližování se subjektu1 k objektu až po vyslovení teorie objektu implementací a verifikací. Pojem teorie je již tedy víceméně „petrifikovaný“ rezultát aktivity vědeckého subjektu.
(6564, Teorie přirozeného jazyka, Praha 1989, s. 7 – pozn. str. 13.)
pozn. 1 Zde je míněn vědecký subjekt, tedy teoreticky aktivní lidský subjekt. V části I. záměrně užíváme nejobecnějších konceptů subjekt – objekt, třebaže jsme si vědomi, že v průběhu výkladu (zhruba řečeno, všude tam, kde jde o selektivní formaci objektu vědeckou aktivitou) by bylo třeba mluvit spíše o předmětu. Sledování dialektiky vztahů v rámci škály objekt (jako „segment“ objektivní reality), předběžně empiricky stanovený předmět … až po explicitně systémově formulovanou představu předmětu, procesy „zpětné ontologizace“ předmětu jako výsledku teoretické aktivity (tedy jako nežádoucí nabývání charakteru „prvotního“ objektu) atd. by ovšem nedovolilo spolehlivě diferenčně užívat termínu objekt a předmět. Tato diferenciace by si vyžádala samostatnou analýzu. Proto jen výjimečně (v bodech (1) – (4) na s. 8) v závorce uvádíme termín předmět, neboť jde o místo, kde jeho užití se zdá nesporné. Cílem části I. je však zamyšlení o dynamice představ objektu/předmětu teorií přirozeněřečové komunikace, nikoli další vyjasňování vztahů mezi termíny objekt a předmět. Stejně tak obecně užíváme termínů podstaty, fenomény bez další možné vnitřní diferenciace. [sic! – s. 13, LvH]

Ladislav Hejdánek (2013)

Význam slov „poznání“ a „poznávati“ se v dějinách značně proměňoval, a to vždycky v úzké a podstatné souvislosti s tím, jakých metod přitom bylo nebo mohlo být používáno. Ve starém Řecku bylo předními mysliteli zejména zdůrazňováno, jaký obrovský rozdíl je mezi skutečným poznáním (epistémé) a pouhým domněním (doxa, a to dokonce i v případě, když jde o domnění správné, zdůvodněné, obhajitelé, orthé doxa). A je charakteristické, že pravé poznání, epistémé, bylo chápáno jako pouhé nahlédnutí (nazření, theoria), oproštěné od každého úsilí ze strany poznávajícího, tedy nahlížejícího, nahlédnuvšího. Naproti tomu praxe (praxis) byla s úsilím, tj. s aktivitou, s děláním resp. s dílem (ergon) neoddělitelně spjata; Aristotelés proto odlišil tři základní teoretické vědy od četných věd praktických, jejichž „cílem“ bylo něco udělat, provést, uskutečnit; naproti tomu „cílem“ věd teoretických nebylo něco udělat, ale právě jen plně nahlédnout, nazřít, jaké to je samo o sobě. Byl to nejspíš Francis Bacon, který snad jako první zdůraznil zásadní význam aktivity, „dělání“, dnes bychom řekli praxe, pro poznání, a to pokusem. Od té doby se stále víc vědy rozlišovaly na „popisné“ a „pokusné“, „experimentální“. Cílem „popisných“ věd bylo popsat skutečnost tak, jak „jest“, kdežto cílem věd experimentálních, přesněji cílem experimentu, pokusu, bylo zjistit, co „to udělá“, když s něčím „něco uděláme“. Velmi důležitá ovšem byla ona zvláštní spojitost mezi tím, jaké to „něco“ bylo před pokusem, a tím, co se s tím „stalo“ po našem zásahu, po vykonání docela přesné akce; této spojitosti se říkalo „kauzální vztah“ nebo prostě „kauzalita“ (v jistém širším smyslu už od dob starých Řeků). A povaha těch akcí se začala také pomalu měnit. Někdy stačilo jen vhodně nastavit podmínky, jindy – v některých oborech a v nejnovější době stále častěji – je zapotřebí obrovských a nákladných zařízení, aby bylo možno docílit co nejmocnějšího zásahu, co nejmocnější akce. (Připomeňme jen obrovské urychlovače částic, např. v CERNu.) Je to docela zvláštní, když si náležitě uvědomíme, jak nám dnes už vůbec nestačí se dívat, ba jak nám zdaleka nestačí si ani pořizovat nejnáročnější aparáty, abychom lépe a stále více viděli (a jen popisovali, co vidíme), ale jak chceme proniknout dál, i k tomu, co jen tak vidět nelze, ale co nejprve musíme jaksi usvědčit, a možná dokonce násilně donutit, aby se to ukázalo, projevilo za naprosto mimořádných, námi nákladně nastrojených okolností. Rádl napsal, že pravda vynucená přestává být pravdou a stává se lží; kdybychom to aplikovali nejen na lidskou společnost, ale na celou skutečnost, na celý svět, musili bychom se tázat, zda celá ta naše vyspělá experimentální věda, na kterou jsme tak hrdi a kterou se někdy dokonce opájíme, není jen jednou velikou lží. To ovšem vůbec neznamená, že jde o sprostý podvod; vždyť největší lež se přece pravdě také nejvíc podobá!
(Písek, 130326-2.)