LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Měchýř (1999)

Když hrozilo nebezpečí, že boj o vnitro potrhá sametový závoj revoluce, sešli se u prezidenta na zámku v Lánech Ladislav Lis, předseda branně bezpečnostního výboru parlamentu, Jan Urban za OF a další. A rozhodli, že pověří šetřením celé aféry Ladislava Hejdánka, bývalého mluvčího Charty 77, jehož morální kvalifikaci a nestrannost nemohla zpochybnit žádná ze zúčastněných stran. Hejdánek pak předložil Zprávu o výsledku šetření v případě sporu o postupu ministra vnitra a o postupu zástupců a pověřenců Občanského fóra. Dospěl k závěru, že „ministr Sacher neučinil celou řadu důležitých opatření, nutných pro rychlé a spolehlivé přebudování jeho (tj. FMV) jak struktur, tak orgánů samotného ministerstva … Pokud jde konečně o pracovníky ministerstva, proti kterým má ministr největší výhrady, nabyl jsem dojmu, že většina výtek je neoprávněných … že nepředstavují pravé důvody, proč mají být zbaveni svých funkcí. Nabyl jsem přesvědčení, že chyby ze strany ministra dr. Sachera jsou závažnější … Chyby druhé strany mají nesouměřitelně menší význam a v žádném případě nemohou být interpretovány jako ohrožující nějakou koncepci bezpečnosti státu. Jejich povaha dokonce vylučuje možnost, že by šlo o nějakou formu boje o moc“. Třicet řádků Hejdánovy Zprávy nelze považovat za odbornou expertizu. Nejenže chybí datum a údaj, komu je určena, ale pasáž „nabyl jsem dojmu“ její hodnotu relativizuje. Nicméně to byl dojem moudrého a vnímavého filozofa. Ať tak či onak, zbytečně marnil čas. Údajně (viz zde odkaz na reporáž Boj o vnitro) v sobotu 14. dubna telefonuje Hejdánek Havlovi do Lán, že dokončil svou zprávu a může ji předat. Na otázku s jakým výsledkem odpoví, že s nepříznivým pro ministra Sachra. Na to prezident ztrácí zájem a řekne rozladěně: „Dej ji tomu, kdo tě tím pověřil.“ Hejdánek proto předal zprávu mluvčímu občanského fóra, Janu Urbanovi, který mu sice 5. dubna tlumočil prezidentovo pověření, sám však neměl žádnou pravomoc k vyvození důsledků. Proti Hejdánkově dojmu se prezident i vláda řídili svým dojmem, že musí „podporovat svého šerifa“ proti bývalým „vnitrákům“ – osmašedesátníkům. Tímto postojem se ve prospěch „šedé zóny“ podařilo prohloubit latentní rozpory mezi exkomunisty – osmašedesátníky a ostatním disentem.
(Velký převrat, Praha 1999, s. 127.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Autonomie každé („reálné“) události je značně omezená, ale nikdy není nulová. Ale zároveň platí, že pro žádnou událost neplatí heteronomie absolutně a totálně. – Přitom ovšem je třeba náležitě objasnit, co máme na mysli, když mluvíme o jakési „zákonnosti“ či „zákonitosti“, což naznačuje řecký termín NOMOS. Každá (pravá, tj. vnitřně v jediný celek integrovaná) událost se nepochybně musí spravovat jistými pravidly či normami, už jen proto, aby udržela svou („tekutou“) totožnost a aby neztratila svou integritu, svou vnitřní sjednocenost. (A něco z těchto „norem“ platí jak v obecnosti, tj. pro každou událost bez výjimky, tak na konkrétnějších rovinách, tj. pokud se týče konkrétního typu události, neboť každý typ vyžaduje také dodržování specifických pravidel). Tyto normy si v jistém smyslu každá událost dává jakoby sama, prostě jen v důsledku toho, že se začala určitým způsobem dít; v němčině se původem řecké slovo „autonomie“ překládá jako „Selbst-Gesetzgebung“. Pochopitelně má tento způsob vyjádření nemalé vady, ale to nyní nechme zatím stranou. Musí nám totiž být zřejmé, že už to, že tato událost hned při svém počátku má jistý charakter, k němuž se sama nemohla volně („svobodně“) rozhodnout, svědčí pro nepochybnost jakési intervence odjinud, tedy o spolupůsobení jakési heteronomie, a to od samého počátku. Na druhé straně se žádná heteronomie nemůže uplatnit tam, kde žádná událost nezačíná. Událost, která ještě nezačala „být“, která ještě nestartovala, nemůže být podrobena žádné „heteronomii“, přicházející zvenčí. Z toho vyplývá, že musíme počítat také s jakousi heteronomií, přicházející „zevnitř“ – ovšem nikoli z nitra události samé, protože ta ještě nepočala „být“, aby vůbec nějaké „nitro“ mohla mít. Už jen z tohoto důvodu je – jako i leckdy jindy a z jiných důvodů – třeba brát to slovo „zevnitř“ a „nitro“ poněkud volněji a ne zcela doslovně: snad bude lépe přejít k jinému pojmenování, totiž „nepředmětnu“. A tak se dostáváme k závěru, jemuž se nelze vyhnout: také „nepředmětno“, tj. „svět ryzích nepředmětností“, je doménou jakýchsi pravidel a norem, dalo by se snad s jistou licencí také mluvit o „zákonech“ či „zákonitostech (ovšemže nepředmětných).
(Písek, 060819-3.)