Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1991)

Jednoznačně u nás na Bonhoeffera nenavázal žádný theolog, ale vliv jeho odkazu přece jenom přinesl jisté poněkud méně vyhraněné výsledky. O náboženství a nenáboženskosti se diskuse vlastně nikdy pořádně nevedly, ale došlo k vytvoření neformální skupiny tzv. „Nové orientace“ a k vystoupení řady autorů, hlásících se k tzv. „civilní interpretaci“ (mezi nejvýznamnější náleželi Bula a Komárková, ale také Čapek, Šourek, Trusina a další).
(Vyškrtnuto z textu pro KR 1991 …) (Praha, 911226-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

O „bytí“ můžeme mluvit jen v případě pravých jsoucen, tj. jsoucen-celků, které jsou vnitřně sjednoceny, integrovány. Hromada, pouhá agregace nemá žádného „bytí“, ani když je „skutečná“ ve smyslu fakticity, faktického výskytu. To pochopitelně vůbec neznamená, že nějakým velmi jednoduchým, „nízkým“ způsobem spolu jednotlivé části, jednotlivé složky „hromady“ nejsou nějak spjaty, ale pak musíme vzít v úvahu, že to nejsme my, kdo smí určovat meze oné „hromady“ (resp. rozhodovat, co k té hromadě náleží a co už ne). A navíc musíme vždy také přihlížet k tomu, zda ony „složky“ hromady nejsou třeba také pouhé „hromady“ vzhledem k oné větší hromadě, která se z nich „skládá“. Pokud ano, nemají také žádného svého vlastního „bytí“, a ona větší „hromada“ jim žádného „bytí“ nezajistí. Naproti tomu ovšem je každá hromada „skutečná“ ve smyslu konstatovatelné fakticity; nicméně pouhá fakticita se omezuje vždy jen na „hic et nunc“, na právě aktuální „jsoucnost“, k níž náleží vše, co je ve zvoleném okruhu zároveň „vedle sebe“, aniž by to mělo jakoukoli další souvislost (aspoň v našem pohledu, nebo také aktualita závisí na našem pohledu). Protože však o aktuální „jsoucnosti“ můžeme mluvit i v případě pravých jsoucen, bude dobré obojí „jsoucnosti“ i terminologicky odlišit. Podržíme proto termín „jsoucnost“ pro pravá jsoucna, zatímco pro hromady a tedy pohled „zvenčí“ zavedeme termín „jestota“. Souvislost mezi „jestotou“ hromady a příslušnými „jsoucnostmi“ jejích subsložek (a pokud i subsložky jsou pouhými hromadami, tedy jsoucnostmi dalších sub-subsložek atd.) musí být buď metodicky a s plným vědomí redukování odložena stranou – anebo blíže zkoumána a rozpoznávána.
(Písek, 110131-1.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)