Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1947–50)

Co nyní člověku umožňuje, aby se od této aktuální dynamiky odpoutal? Co mu umožňuje reflexi? Pro určitost podotkněme, že se neptáme po biologickém či specificky fyziologickém mechanismu, který podmiňuje specificky lidské duševní úkony, nýbrž po vnitřní struktuře těchto úkonů samých.
Odpoutat se od ryze aktuálního, dynamicky se rozvíjejícího prožitku je možno toliko na základě jiného vztahu lidské bytosti, který ji charakterizuje na rozdíl od kteréhokoli jiného živočicha. Tento „jiný vztah“ nemůže být prostě „jiný reální vztah“, poněvadž krom vztahu k aktuálně-přítomné realitě pro žádné animal jiný reální vztah neexistuje. Pouze bytost, schopná jiného než reálního vztahu, která tedy může existovat v distanci k realitě vcelku, může též dospět k jinému než aktuálnímu vztahu k realitě, může tedy rozšířit svůj obzor o svobodný pohled na minulost, na prostorovou nezměrnost, na výslovně pochopenou obecnost a zákonitost a celou nenázornou strukturu jsoucna mimo náš bezprostřední dosah.
„Jiný vztah“ může však být pouze jeden: vztah k non-reálnímu, který sám může být jen negativně charakterizován, který nemůže být zařazen mezi předmětné vztahy. Tento jediný, jedinečný vztah jsme označili jako vztah k ideji. Člověk je charakterizován vztahem k ideji.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 639.)

Jan Patočka (1968)

Heideggerova nová otázka po původním způsobu danosti, který leží před „předmětností = přítomností zde a teď“, ukazuje především, že nevystačíme s Husserlovým pojetím pravdy jako samodanosti, protože toto pojetí je odvozeno z rovnice bytí = předmětnost = přítomnost zde a teď. Filosofický sestup k původní danosti jako prameni všeho smyslu musí proto jít za samodanost, ne tak, že by ji snad popírala, ale nepopstačí jí: samodanost může být stále ještě odvozeným způsobem danosti. Totéž jsoucno může se objevit různým způsobem, původním a v rozmanitém smyslu odvozeným. Fenomenologie se tím dostává do nové situace. Husseerl vyšel z problému samodanosti jako definice pravdy z jazyka, ze základní jazykové situace, že udržuje význam v identitě nehledě na modus danosti míněného. Že však modus danosti sahá ještě hloub než protiklad „nepřítomnost – přítomnost“, Husserlovi již při jeho výlučně vědoslovném zaměření uniklo.
Úloha fenomenologie se tím komplikuje. Protiklad „přítomnosti – nepřítomnosti“ dovoluje rozvinutí metody vodítek. ...
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 199.)

Jan Patočka (1945-50)

Jaký je potom – v souvislosti s tím vším – význam Sókratova boje proti sofistice? Že již zde opozice zajisté byla, že ji nevykonstruoval až Platón, je samozřejmé. Ale opozice nespočívá v tom, že sofisté neuznávají ideový svět, jemuž je třeba se podřídit a oddat, abychom pronikli k životu mravnímu, nýbrž na tom, že sofisté vůbec nechápou otázku po Dobru: nerozumějí, že je tu potřebí zásadního životního obratu, v kterém vzniká teprve toto zvláštní vědoucí nevědění, a myslí, že život je v podstatě technický problém: že lze podobně dobře žít jako být dobrým obuvníkem, lékařem či hudebníkerm. Sofisté nemají ntušení o vnitřní dvojitosti lidského života, o možnosti žít v koncentraci, žít z vlastního základu; mohlo by se též říci: sofisté myslí člověka jako věc, nikoli jako děj, který má smysl – myslí člověka nedějinně.
(Věčnost a dějinnost, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 147.)

Jan Patočka (1945-50)

Dodnes se opakující pokusy zachytit subjekt kategoriemi kvality, relace, substance.
Naproti tomu, vyjdeme-li z pojmu pravdy v její podstatné neadekvaci, přiblížíme se teprve k „subjektivitě“ subjektu, aniž jsoucno proto karteziánsky roztrhneme ve dvě části, ve dvě substance bez komunikace.
Subjekt nikoli jako substance nebo kvalita, nýbrž jako místo neadekvace, kde se stýká neobjektivovatelné s objektivním a umožňuje objektivaci.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 469.)

Jan Patočka (1945-50)

Objekt je věděné, subjekt vědoucí. Objekt a subjekt vyčerpávají ve své polaritě totalitu bytí. Ovšem jen tenkrát, vezme-li se vědění b nejobecnějším smyslu, který zahrnuje subjekt sám rovněž. Subjekt je věděn zrovna tak jako objekt; subjekt je rovněž objektem (ale nikoli qua subjekt).
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 471.)