LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2014)

Gegenstand object předmět
gegenständlich ? objectiv předmětný
Gegenständlichkeit ? objectivity předmětnost
vergegenständlichen objectify zpředmětnit
Vergegenständlichung objectification zpředmětnění
Nichtgegenstand nepředmět
gegenstandslos ? objectless nepředmětný
Gegenstandslosigkeit ? objectlessness nepředmětnost
Umgreifendes Encompassing objímající
ungegenständlich nepředmětný
Ungegenständlichkeit nepředmětnost
(Písek, 140522-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

České slovo „jednotlivost“ nepřevzalo všechny spodní (etymologické) významy původně latinského slova „partikulárnost“, neboť na rozdíl od latiny nepoukazuje k „části“ (a „částečnosti“), nýbrž k „jednomu“, tedy vlastně k „jednotě“. To má ovšem nejen svou důležitost, ale má to také velký dosah: když mluvíme o jednotlivých buňkách v nějakém svalu, necháváme stranou to, jak dalece jsou sehrané při každé aktivitě toho svalu; a podobně také ten sval jako jednotlivost jakoby oddělujeme od toho, jakou funkci plní v rámci celého organismu. A proto také když mluvíme (a myslíme) o „části“ organismu nebo „části“ svalu, vypouštíme ze zřetele onu vazbu či spojitost buňky či tkáně s celým svalem, a také vazbu či spojitost (funkci, účel, smysl atd.) svalu s celým organismem, a tak podobně. Příklad to jistě ozřejmí, půjdeme-li ještě „níže“, např. až k atomům. „Věda“ o vodíku resp. atomech vodíku, která by chtěla vyložit všechno o svém „předmětu“, by přece nemohla vypustit, jaké jsou nejrůznější možnosti zapojení atomů vodíku do sloučenin s jinými prvky, a zase nikoli branými jednotlivě, ale v nejrůznějších kombinacích a ve velmi složitých molekulách, makromolekulách, a ovšem také dále ve významu a funkci nejen atomů vodíku, ale o všech těch makromolekul a jejich zapojením třeba v buňkách a v obec v organismech (od nejnižších, jednobuněčných, až po ty nejvyšší), a nemohla by vypustit ani význam a funkci vody pro život, ale také pro celý Vesmír (třeba jak velké zásobárny vody jsou někde v blízkosti obřích černých děr atd.) ... Takže opravdová, plná, úplná, nic nevynechávající „věda“ o atomech vodíku by se nutně v jistém míře stala vědou o celém vesmíru, a životě vůbec a tak dále a tak podobně. Z toho také vyplývá, že „předmět“ ve smyslu intence, intencionálního zaměření, soustředění jistým směrem. je něco naprosto jiného než abstrakce „předmětu“ chápaného osamoceně, izolovaně od blízkých i vzdálenějších souvislostí a vztahů , zkrátka kontextů. Takže se stává naprosto zřejmou ona naše teze, že takové soustředění na něco určitého, které odsekává, odřezává ty důležité, vlastně nejdůležitější souvislosti s tím „ostatním“, znamená právě ono problematické „zpředmětňování“, které můžeme považovat za částečně legitimní pouze ve smyslu metodického omezení, ale nikoli ve smyslu hlubšího, úplnějšího „poznání“ a „vědění“.
(Písek, 110821-3.)

Ladislav Hejdánek (1985)

... Mohu jen několika slovy naznačit, oč tu jde – v ostatním odkazuji na jiné své texty. Když o něčem řekneme, že to „jest“, můžeme tím vypovídat o jsoucnosti jsoucna, anebo o bytí jsoucna (v takovém případě ovšem jen o bytí „pravého jsoucna“). Každé (pravé) jsoucno ve svém bytí prochází celou sérií svých jsoucností, přičemž každá jednotlivá jsoucnost je spíše jakousi abstrakcí, relativní vůči „pozorovateli“. Jsoucnost je pouze jakási „konfigurace“, ale opravdu „skutečné“ je jen bytí (resp. jsoucno je skutečné jen ve svém bytí). A v čem spočívá bytí jsoucna? V tom, že „vnitřní“ se zvnějšňuje, že se „nepředmětné“ zpředmětňuje. Jsoucno ve svém bytí má tudíž obojí tvář, obě stránky: vnitřní i vnější, nepředmětnou i předmětnou. Jinak řečeno: vše, co „jest“, je „konkrecí“ vnitřní i vnější stránky (i když „konkrece“ – od concresco, tedy něco jako „srostlice“ – není slovem nepřiléhavějším). Termín „nepředmětná entita“ je proto contradictio in adiecto: nic ryze nepředmětného nemůže být jsoucnem, entitou; nanejvýš lze mluvit o nepředmětné (eventuelně vnitřní) stránce entity, ovšem vždycky „konkrétní“ entity.
(Nepředmětná „entita“? in: Reflexe č.1, 1985, (10), str. 6-13 – samizdat.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)

Jan Patočka (1976)

To znamená dále: polis je výslovně lidské dílo, nebo jestliže tu je i něco vyššího, pak je to vztaženo k lidské svobodě. Tak jako nemá žádný smysl filosofická otázka, není-li otázkou lidskou, tak je polit myslitelná jen jako lidská polis, jen jako dílo člověka pro člověka. …
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 238.)