Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1941)

… Proto Jäger vykládá výrok jako transposici myšlenky občanského pořádku a zákona do kosmických rozměrů; člověk mimoděk vzpomene našeho Emanuela Rádla s jeho nápadem, že filosofie vznikla ze zákonodárství. Jäger zdůrazňuje …
(O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, in: 1291, ČM 35, 1941, str. 78.)

Ladislav Hejdánek (2000)

(body k symposiu ETF)
01.-neudržitelnost přirozenoprávní filosofie
02.-není však k dispozici náprava – alternativa
03.-nezbytnost vypracování nové filosofie
04.-jinak nebezpečí, že sama myšlenka bude zpochybněna
05.-problém není jen s lidskými právy, ale s právem vůbec, a dokonce i se spravedlností, pravdou atd. (mravními normami, hodnotami …) – zůstaneme však u práv(a)
06.-právní myšlení je starší než pojmovost – formovalo se ještě ve světě mýtu a mytického myšlení
07.-“vina“ – „trest“ apod. – mytické právo
08.-právo je vždy spjato s autoritou
09.-právní autorita byla původně odvozována od „bohů“ (zbožštění předkové i heroové vposledu odvozovali svou autoritu od nich)
10.-důsledek: až do dnešní doby není naše právní myšlení ryze pojmové (a nemůže být) – stále je v něm mnoho příměsí mýtu a mytičnosti
11.-sekularizace na tom v podstatě nic nezměnila, jen vyměnila termíny – místo „Boha“ – příroda; emancipace z pout církve a theologie nebyla dost myšlenkově důsledná a neprosadila alternativu
12.-příroda jako náhražka „Boha“ (či „boha) – problematický byl zvláště romantismus
13.-příroda však nemůže být základem a zdrojem práva (mravnosti, spravedlnosti, pravdy atd.)
14.-výsledek: podvrácení všech hodnot, norem (i nejvyšších) – Nietzsche
15.-moderna a postmoderna; x ekologie
16.-problém „danosti“ – „fakticity“: jsou, mají být normy chápány jako „danosti“?
17.-kauzalita – odkaz starých Řeků: včerejšek je příčinou dneška, dnešek zítřka
18.-“kauzalita“ je konstrukce – jak vypadá skutečný fenomén (jev)?
19.-událost jako dějící se (časová) struktura: nejprve ještě není, posléze už není – ergo: událostné dění směřuje z budoucnosti do minulosti
20.-základní závěr: trvá-li něco tak, že se to buď nemění nebo že to vypadá jako následek nějaké příčiny, je třeba to vysvětlit tak, aby to nebylo v rozporu s předešlým závěrem (a pozorováním)
21.-navazování, reakce, reaktibilita – tedy základem je aktivita, přicházející z budoucnosti a navazující již na to „dané“
22.-to pak mění celou perspektivu a tím i celý náš přístup nejen k dějinám, ale dokonce k dějům vůbec, tedy i přírodním
23.-v tomto ohledu je potřeba filosofického založení resp. zakotvení lidských práv stejná nebo velmi podobná potřebě filosofického založení myšlenek našich ekologů !
24.-základní problém: naučili jsme se tomu, co znamená nejširší vymezení termínu ,historiografie‘ – popis nějakého děje, nějakých dějů (i když HISTORIAI jsou původně „vědy“), tj. rekonstruujeme to, co už není
25.-celá dosavadní tradice evropského myšlení zahrnuje většinou nevyslovovaný, ale za zcela samozřejmý považovaný předpoklad, že nic takového není možné udělat s budoucností, neboť ta je (ještě) „prázdná“
26.-existují ovšem možnosti odhadů – určité pozorované trendy a tendence se extrapolují do blízkých termínů
27.-tím se ovšem veškerá pozornost opět upíná k tomu, co (už) jest
28.-nic neznamená fenomén, že vše jsoucí se děje z budoucnosti do minulosti
29.-setrvačnosti „přicházejí“ (vstupují) na scénu z minulosti – ale „nové“ skutečnosti naopak z budoucnosti; ale jsou nepředmětné a teprve se „uskutečňují“ (zpředmětňují)
30.-je proto třeba zkoumat v tomto směru, a zdá se, že půjde nejen o právo a spravedlnost (i pravdu), ale také třeba o povahu uměleckého díla (partitura – různá provedení – „co měl tvůrce na mysli“ – anebo …)
- – - – - – -
a) přirozenoprávní myšlení – nedostačuje
b) nezávislost lidských práv na lidské instanci
c) základ lidských práv x základ myšlenky lidských práv
d) lidsky vzato: povinnost vůči bližnímu, respekt
e) ne k tomu, jaký je, ale k jeho povolanosti, k jeho budoucnosti
f) ale základ je ta budoucnost: nekrást, neumenšovat, neomezovat tu budoucnost
g) odkud přicházejí lidská práva? – jsou „před“ námi, ale jako budoucnost
- – - – - – -
(přepis rkp. poznámek – ten den nefungoval počítač)

Jan Patočka (1975)

(Války 20. století a 20. století jako válka, in: Kacířské eseje o filosofii dějin, samizd., Praha 1975, str. 125-26.)

Jan Patočka (1958)

Filosoficky jsem se teď rozmáchl na poněkud větší věc, která „negativní platonismus“ úplně vyřazuje jako nepochopitelnou naivnost. Doufám, podaří-li se mi dokončit ji v dohledné době, že Ti budu moci poslat aspoň kopii. Na publikování u nás není ovšem pomyšlení, ale snad by to šlo v nějakém zahraničním časopise.
(Dopis V. Richterovi ze 6.9.1958, in: 7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha 2001, dopis č. 32, str. 73.)

Jan Patočka (1976?)

… Napsal několik biologických prací, na rozhraní biologie a vždycky trochu s naturfilosofickým nátěrem. Pak dostal kolosální nápad, že v době, kdy hlavním, problémem bylo, zda pojmout vývoj darwinovsky nebo ne, se bude v tomto problému orientovat historicky a že se na tuto krizi vědy podívá z hlediska vědecké skutečnosti. Hledisko vědecké skutečnosti nechápal jako hledisko vědeckých nauk, doktrín vyložených v knihách, nýbrž jako hledisko vědy, jak žije ve vědcích, jak žije v konkrétních individualitách, v jejich myšlenkách jako projevech jejich života ve vědě. To bylo zvláštní hledisko. Napsal dva svazky pozoruhodného čtení, Dějiny biologických teorií psaných německy. V češtině oba svazky nemáme, je druhý pod titulem Dějiny vývojových theorií v biologii 19. století. Kdo je měl někdy v ruce, ví, že je to jedna z těch českých knih, které jsou nejvíc naplněny fakty, ohromnou sečtělostí. V té době jiná kniha o těchto problémech nebyla. Český spis je z roku 1909 a německy vznikl předtím, asi 1905. Bylo to dílo jednatřicetiletého učence, který už má za sebou bohatý život – i ve vědě. Je to myslím jedna z nejslavnějších českých knih vůbec. Svědčí o tom překlady a to, že se pořád cituje. Existují i jiné dějiny biologie, pojaté právě z opačného hlediska, z hled/274/diska objektivně citovaných a doložených doktrín (v Orbis academicus ohromné svazky o vývoji jednotlivých biologických problémů s pasážemi z autorů aj.), ale Rádl je pořád nepostradatelný, protože on dává perspektivu. U Rádla není chaos faktů, ale život biologie podaný z hlediska člověka, který sám zápasí o nějakou základní pravdu, o niž v diskusi, v boji idealistů s materialisty, jde. To se odehrává na poli biologie. Celé 19. století nechává Rádl vyvrcholit v Darwinovi, v mechanistovi, jenž chce být Newtonem stébla trávy. (Mnozí dnes soudí, že se mu to skutečně podařilo, doplněno ovšem moderní fyzikální chemií a biochemií, dnešními genetickými naukami.) Rádl předvádí zvrat od idealistických nauk, naturfilosofických a jim podobných, od morfologie, která vládla v první polovině 19. století až do soustředěného útoku Darwinova, a potom líčí pomalý rozklad darwinismu v dalším biologickém myšlení. Je to skutečně významné dílo a v jistém směru také vrchol Rádlovy tvorby, když bychom ji brali jen z hlediska doktrinálního. Ale tento pozoruhodný myslitel, jehož najdete citována v tak významných dílech jako je Meyersonův spis o výkladu ve vědách, v klasických filosofických dílech jako je Schelerovo dílo Wesen und Formen der Sympathie nebo Die Wissensformen und die Gesellschaft, ve dvacátých letech píše najednou jen samé brožury nebo spisy, které nemají takový rozsah nebo široký dech, a když ho mají, nestačí to nějak na to, aby to bylo dílo na úrovni. Proč se to stalo ? …
(Masaryk. Soubor statí, Praha 1979, ed. Iv. Chvatík etc., str. 273-74.)