Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1966)

3.
Přihlédněme k Blochovu pojetí možnosti. Vyloučíme-li vyslovitelné a myslitelné ze sféry možného, pak pro všechny další druhy toho, co může být, platí: možné je částečně podmíněné, a pouze jako takové je možné. Tato definice, na níž jest podle Blocha trvati, obsahuje kritérium možného ve všech jeho odlišeních. Každé možné (s výjimkou pouze myslitelného) znamená otevřenost v důsledku ještě ne úplně dostačujícího, tedy více nebo méně nedostatečně existujícího základu podmínek. Protože jsou dány jenom některé, avšak nikoli všechny podmínky, nelze z takovýmto způsobem možného usuzovat na skutečné. (PHoffn. I, 245.)
Co to však znamená, že nejsou dány ještě „všechny“ podmínky? Čím se řídí okolnost, zda už všechny dány jsou nebo ještě nikoliv? Co je mírou oné plné dostatečnosti, úplnosti podmínek? Není tomu tak, že za všech okolností jsou podmínky všechny? Výsledek pak odpovídá tomu, kolik podmínek je k dispozici a jaké. Je-li podmínek méně, není důsledkem nějaká otevřenost, nýbrž jiný výsledek. Naopak, je-li podmínek více, mohou (ale ovšem nemusí) být zahrnuty, pojaty, integrovány do výsledku, který se tak bude odlišovat od toho, k němuž vedl menší počet podmínek. Aktivní zásah člověka spočívá především buď ve vylučování některých podmínek (např. v experimentu, jímž má být objasněna jediná závislost) anebo naopak v zavádění nových (zejména v aplikaci, v technologii). Možnost žije nikoli z nadbytku mezer v podmínkách, neboť žádné mezery ve skutečnosti nikdy neexistují, ani z nedostatku, z malého počtu podmínek, protože i při největším počtu podmínek je vždycky možno zavádět ještě další; možnost žije z rozvrhu, který není součástí podmínek, ale je schopen je ovlivňovat tím, že je organizuje. Možnost není proto vyloučena velkým počtem podmínek, zejména ne tenkrát, jsou-li dány „všechny“ podmínky; naopak lze spíše říci, že možnosti může přibývat, jestliže přibývá i podmínek, tj. komplikuje-li se situace. V jednoduché situaci bývá velmi málo možností resp. jsou malé možnosti, je malá možnost. Je malá proto, poněvadž i rozvrh podmínek v tak jednoduchém případě je jen prostý, jednoduchý. Možnost je vyloučena tam, kde není nový rozvrh, plán, nová organizační struktura, která z daných (a případně i nově zavedených) podmínek pořídí, aranžuje, zorganizuje žádoucí výsledek. Žádoucnost či spíše žádanost, kýženost výsledku neznamená subjektivní přání, nýbrž orientovanou dynamiku oné organizační struktury, onoho rozvrhu, o němž byla řeč. Není snad třeba zdůrazňovat, že právě tento rozvrh představuje jádro dění, které přestalo či přestává být pouhou setrvačností. Možnost se tedy otvírá pouze tam, kde existuje nějaké centrum nové, příští organizace dané situace (včetně podmínek), kde tedy okruh daných podmínek není stále ještě neuzavřen, nýbrž kde uzavřenost situace je prolamována a otvírána.
(ex: 11444, Poznámky ad „Blochovo pojetí naděje“, duben 1966, 4 strany.) (Praha, 660417-3.)

Jan Patočka (1976)

To znamená dále: polis je výslovně lidské dílo, nebo jestliže tu je i něco vyššího, pak je to vztaženo k lidské svobodě. Tak jako nemá žádný smysl filosofická otázka, není-li otázkou lidskou, tak je polit myslitelná jen jako lidská polis, jen jako dílo člověka pro člověka. …
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 238.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Běžná fráze o tom, že je možno nebo i třeba „vyčerpat (všechny) možnosti“ je zatížena hrubým omylem: tzv. „možnosti“ je třeba uskutečňovat, nikoli vyčerpávat – „čerpat“ lze jen něco (již) skutečného, tedy uskutečněného. Proto také nelze rozlišovat mezi možnostmi „skutečnými“ a „nemožnými“, tedy „neskutečnými“; vždyť „nemožná možnost“ je protimluv, absurdita, nemá nejen intencionální „předmět“, ale ani intencionální „nepředmět“. A „možnost“, chápaná jeko „nepředmět“, přec nemůže být „čerpána“, natož „vyčerpávána“. Možnost je vlastně „něco“, co „není“, ale co může být jakoby přisouváno, přitahováno k uskutečnění (takže to „přisouvání“ ani „přitahování“ nesmíme brát příliš doslovně, s odkazem na svět předmětných skutečností, tedy něco jako „místní pohyb“, nýbrž jen metaforicky). Pokud bychom však u těchto termínů přece jen chtěli zůstat, byť jen jako u metafory, mjsíme si uvědomi, jak jiné poměry tam platí: „přisunout“ nějakou „možnost“ k uskutečnění znamená sice zčásti pominou jiné, alternativní „možnosti“, které tím necháváme prostě stranou a nepřisouváme je, ale zároveň to vždy znamená otvírat nové možnosti, kterých by nebylo (nebo které by byly ještě mnohem více vzdáleny každému podobnému „přisunutí“ – tady je otázka, jak vlastně dochází k „před-formování“ možností, eventuelně vůbec k jejich „vzniku“ jakožto stále ještě nepředmětných). Jinak řečeno, když už se přesuneme do sféry (či mezisféry) vlastního uskutečňování, každé uskutečnění nějaké „možnosti“, které ovšem znamená její proměnu z možnosti ve skutečnost, vyvolá z naprosté nepředmětnosti do jistého „přisunutí“ k uskutečnění ne jednu, ale hned několik dalších možností, které by jinak měla k uskutečnění mnohem dále.
(Písek, 110822-1.)

Ladislav Hejdánek (1966)

4.
Když Bloch ukazuje na příkladě člověka, co to je reálná možnost, mluví o tom, že člověk jako reálná možnost všeho toho, co se z něho v jeho dějinách stalo a především v neustávajícím (nezastaveném, ungesperrtem) pokroku ještě může stát. Je možností, která není vyčerpána tak, jako je vyčerpán žalud v dokončeném uskutečnění dubu, ale která ještě nedozrála (nenechala dozrát – nicht gereift hat) k celku svých vnitřních i vnějších podmínek, podmiňujících determinant. A to platí o nevyčerpaném celku samotného světa: hmota je reálná možnost všech těch útvarů (Gestalten), které jsou latentně v jejím lůnu a které jsou z ní v procesu vyvázány (narozeny – entbunden). (PHoffn. I, 255.) Z toho by se dalo uzavřít, že pro Blocha vlastně veškerá skutečnost je jen možností, protože je neuzavřena. To je ovšem pouhá záměna termínů anebo vůbec změť. Chybí pokus o vztažení možnosti (na kterékoli úrovni, tj. v kterékoli vrstvě) k subjektu této možnosti, neboť každá možnost je vztažena k nějakému subjektu. Jinak řečeno: to, co je (co je dáno, uskutečněno atd.), není možností a nemůže se možností stát. Chápání možnosti, které ze skutečného usuzuje s jistotou na možné (to znamená postup: je-li něco skutečné, je to ergo i možné), tedy chápání možnosti jako předpokladu skutečnosti, je hluboce mylné. K tomuto omylu dochází především proto, že je opominut vztah možnosti k subjektu. Možnost, která vypadá jako předpoklad nějaké skutečnosti, nenáleží ve skutečnosti k ní, ale ke skutečnosti docela jiné, totiž k subjektu, který (adekvátně ke své úrovni) anticipuje onu druhou skutečnost, aniž by se jí sám chtěl stát. Každá možnost je vztažena k subjektu, který anticipuje nějakou ještě nezformovanou, nehotovou, neuskutečněnou situaci, která s ním není identická, ale k jejímuž uskutečnění je tohoto subjektu zapotřebí.
(Druhotně pak, k jejímuž uskutečnění je zapotřebí nějakého subjektu – buď ve smyslu využití až i vykořistění druhého subjektu anebo ve smyslu spolupráce a dělby práce.) Není-li zapotřebí asistence či intervence žádného subjektu (vždy ovšem v určitém, určeném ohledu), pak je (opět v témž ohledu) třeba mluvit nikoliv už o možnosti, nýbrž o nutnosti (resp. setrvačnosti).
(ex: 11444, Poznámky ad „Blochovo pojetí naděje“, duben 1966, 4 strany.)
(Praha, 660417-4.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)