Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Myšlenky se na sebe či k sobě nepochybně mohou („dovedou“) vztahovat, i když to stejně na první pohled mohou jen prostřednictvím aktivně myslícího subjektu. Hlavním problémem však je to, že subjekt ve svém vztahování jedněch myšlenek k druhým není žádným suverénem, který by mohl dělat cokoli. A to, jak se „správně“ jedna myšlenka vztahuje nebo má vztahovat k jiné, je pro myslící subjekt jakýmsi pokynem, návodem či spíše výzvou, a svým způsobem tedy normou či kritériem (byť nepředmětným, tj. nikoli „daným“, nýbrž „přicházejícím“ (z nepředmětnosti, tedy z budoucnosti) a ucházejícím se o provedení, uskutečnění, následování, dokonce snad až podrobení, podřízení.) Musíme tedy předpokládat, že vedle toho, jak myslící subjekt ze své strany aktivně vztahuje jednu myšlenku k druhé, je tu ještě nějaký druh vzájemného „vztahování“ či „vztažení“ již mezi myšlenkami ještě neuskutečněnými, ještě ne-myšlenými. Nazvěme tyto ještě ne-myšlené myšlenky ideami: vidím jako základní problém nového pojetí „nepředmětnosti“ jako celé sféry skutečnosti, zda a v jakém smyslu můžeme uvažovat o „jednotlivostech“ i tam, kde k žádnému typu jinak nám běžně známé integrace mnohého v něco jednotného, ještě n emůže být řeřči.
(Písek, 130703-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Martin Heidegger říká ve své studii „Die Sprache“: „opravdu zdařilá báseň se vyznačuje (mimo jiné) dokonce právě tím, že je s to zapřít osobu a jméno básníka“ (in: Básnicky bydlí člověk, Praha 2006, str.54 a 55). Mám za to, že s jistou tolerancí můžeme něco podobného říci také o myšlence, a zejména také o filosofické myšlence. Možná, že právě to je tím nejvlastnějším důvodem, proč nelze filosofickou myšlenku „patenovat“. Chce-li někdo druhého přesvědčit o „své“ myšlence, musí jej učinit autentickým svědkem té myšlenky, tj. nemůže mu ji ani prodat, ani dát (předat), a to prostě proto, že to v posledním smyslu není „jeho“ myšlenka, on si ji sám nevytvořil, nestvořil, ale musel svou myšlenkovou aktivitou reagovat nějak na to, když „mu“ ta myšlenka „napadla“, když k němu přišla, když jej „oslovila“ (byť ještě beze slov – „chytit“, „zachytit“ tu myšlenku do slov je teprve tím druhým úkolem poté, co byla „zaregistrována“, „zaslechnuta“). Ve filosofii (a nejspíš ani jinde) se nikdo nemůže resp. nemá, nesmí chlubit tím, že na něco přišel, ale především musí být rád a vděčen, že ten nápad, že ta myšlenka k němu přišla, že se na něho zaměřila, že ho „oslovila“.
(Písek, 111227-2.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)