LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1976)

To znamená dále: polis je výslovně lidské dílo, nebo jestliže tu je i něco vyššího, pak je to vztaženo k lidské svobodě. Tak jako nemá žádný smysl filosofická otázka, není-li otázkou lidskou, tak je polit myslitelná jen jako lidská polis, jen jako dílo člověka pro člověka. …
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 238.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Základním fenoménem dějin a dějinného jednání lidí je jakási zvláštní překonávaná přetržitost, jakou mimo oblast dějin nikde v té podobě nenajdeme. Zvláštní na této přetržitosti je totiž to, jak je překonávána: prostřednictvím vědomého navazování, což předpokládá tzv. tradici, tj. předávání vědomostí, znalostí a dovedností starších až i dávných lidí lidem dnešním (pochopitelně k tomu náleží různé formy vzdělávání a výchovy). Každé navazování má ovšem nutně selektivní podobu, tj. tradovat je možno to i ono, a také tradenti jsou různí a proto si také různě z minulosti vybírají. K tradicím ovšem nepochybně náleží také různé výhledy do budoucnost a plány či programy toho, co je třeba udělat (pochopitelně také se vším tím, nač je možno a zapotřebí navazovat, neboť začínat takříkajíc „na zelené louce“ představuje právě doklad nedostatečně dějinného myšlení i dějinného jednání). Dějinnost dějin tedy spočívá v tom, že je možno navazovat i na to, co aktuálně není právě tu“, není to přítomno ani jako nějaký dozvuk včerejška, ale je od současnosti vzdáleno mnoho let, někdy dokonce staletí. A tak je možno se vracet daleko zpět, a na druhé straně plánovat a projektovat daleko kupředu – a tím velmi pozoruhodně jakoby rozšiřovat samu „přítomnost“. Zásluhou dějinné orientace dějinných subjektů může být nějaká „pominulá“, do minulosti se již vzdálivší skutečnost jakoby připomenuta, dokonce oživena, může být zapracována do plánů orientovaných do budoucnosti, a to i když mezi touto minulostí a aktuální přítomností zeje třeba značná časová mezera. Právě díky tomu pak ta budoucnost může nabýt na komplikovanosti, komplexnosti, velmi často také na specifické kvalitě, nemyslitelné právě bez onoho „navazování“.
(Písek, 080107-3.)