Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Půjde-li o vymezení toho, co znamená, že „něco“ je „nejsoucí“, nemůžeme v žádném případě ztotožnit „nejsoucí“a „nic“. Už jen jazykově je zřejmé, že o „ničem“ (nominativ „nic“) ve smyslu absolutním, tedy „nicoty“) nelze říci, že je „nejsoucí“, nebo vypovídat lze vždycky jen o „něčem“. Když tedy o „něčem“ řekneme, že je „nejsoucí“, neznamená to, že to je „nic“, nýbrž že to je docela zvláštní „něco“ (jak se nám nejprve bude zdát, poději se ovšem ukáže, že „zvláštní“ je spíše to, co je „jsoucí“, rozumí se hic et nunc, právě teď a zde jsoucí). Nejsoucí tedy v žádném případě není „nic“ (tj. naprosté nic), ale je to „něco nejsoucího“, tedy nejsoucí něco. A co to tedy může být? Nejprve si zvolme triviální případ (obecný ovšem): nejsoucí je to, co bylo, ale už není; jinak řečeno, co „bylo jsoucí“, ale nyní už jsoucím není. O něco větším problémem bude pro někoho, poukážeme-li na to, co ještě není, jako na něco „ještě nejsoucího“. Tak např. tento strom před několika měsíci kvetl, ale dnes je jakožto květoucí již nejsoucí, tj. už dávno odkvetl a místo květů na něm vidíme nezralé plody. Tentýž strom jako nesoucí zralou úrodu plodů je naopak ještě nejsoucí, ale je to stále týž strom, a tedy (dějící se) jsoucí, jsoucno. Kvetoucí strom a tentýž strom obsypaný jablky zdaleka není „ničím“, přestože momentálně už je odkvetený, ale jablka na něm ještě nejsou zralá.
(Písek, 120429-1.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)