LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Karl Jaspers (1932)

Denn schon hier an einer dem Gehalt nach scheinbar noch armen, weil formalen Grenze tritt mit größter Deutlichkeit nicht des Wissens, sondern des Innewerdens der Unterschied von falschem und wahrem Transzendieren zutage: in falschem Transzendieren komme ich zu einem jenseitigen Gegenstand, den ich nun „habe“. Kant mißverstehend habe ich so das apriori, die transzendentale Einheit der Apperzeption usw. als definierbare, feste Begriffe von Etwas. Wahres Transzendieren aber ist nur an der Grenze von Gegenstand und Nichtgegenstand, im Übergehen von Einem zum Anderen; jene Begriffe sind nur Funktionen, nicht Einsichten, sind Marken, nicht Gegenstände. Es ist unmöglich, den Kantischen Gedanken zu verstehen, wenn man ihn sich durch Vergegenständlichung seiner selbst fälschlich nahe bringt. Dadurch entstehen die typischen, notwendig wiederkehrenden, in Kantischen Worten unvermeidlich angelegten Mißverständnisse, von denen das psychologisch-anthropologische und das methodologisch-erkenntnistheoretische die bekanntesten sind. Beide heben das Transzendieren auf. ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 41.)

Jan Patočka (1976)

To znamená dále: polis je výslovně lidské dílo, nebo jestliže tu je i něco vyššího, pak je to vztaženo k lidské svobodě. Tak jako nemá žádný smysl filosofická otázka, není-li otázkou lidskou, tak je polit myslitelná jen jako lidská polis, jen jako dílo člověka pro člověka. …
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 238.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Tzv. nepředmětné myšlení nesmíme chápat jako alternativu myšlení předmětného v tom smyslu, že bychom chtěli všechno předmětné myšlení zavrhnout a nahradit je úplně a kompletně myšlením nepředmětným. Myšlení samo je cosi tak bohatě složitého a mnohotvarého, že nemůže být nikdy své bohatosti zbaveno a redukováno jen na jeden způsob. Důraz na „nepředmětnost“ (nepředmětný způsob, nepředmětné konotace atd.) má právě naopak význam v tom, že ukazuje na redukující způsob myšlení zpředmětňujícího. Nemá-li se tento důraz míjet smyslem, nesmí se sám stát novou redukcí, ale ani takové nové redukci napomáhat. Skutečnost sama má „opravdu“ dvojí stránku, dvojí charakter, předmětný i nepředmětný. Bylo by nesmyslné chtít se teď orientovat jen na tu stránku nepředmětnou, a to v opozici proti dosavadním tendencím popírajícím nebo aspoň falšujícím způsobem zpředmětňujícím tu stránku druhou, nepředmětnou. Jednostranný nebo spíš silný či převažující důraz na nepředmětnou stránku skutečností má – a legitimně může mít – jen situační a tedy dočasnou oprávněnost. Stejně tak by bylo možno provádět jen revizi myšlení dosavadního, ale nebylo by to dost účinné, protože setrvačnost některých stránek lidského myšlení je neuvěřitelně mocná. Ovšem je tu jedna výjimka: zatímco ryzí předmětnost není možná, ryzí nepředmětnost je základem vší skutečnosti.
(Písek, 110919-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Tendence k „redukcionismu“, tj. k přehlížení některých „pravých“, tj. skutečných, ale pohledu, resp. přístupu vnějšího pozorovatele „nevnímatelných“ (tj. zvnějšku nevnímatelných) rysů „skutečnosti“, je nesporně prastará. Dalo by se možná docela oprávněně říci, že „vnímavost“ či citlivost (senzitivita) jedinců pro nepředmětné stránky skutečnosti je již jaksi „od přírody“ různá, různě intenzivní. Ale stejně nepochybně platí, že tato „vnímavost“ může a vlastně musí být pěstována, kultivována, tak říkajíc „broušena“, a tím také zdokonalována (nicméně na druhou stranu rovněž oslabována a aktivně, někdy až urputně zpochybňována, takže zase obrušována, otupována). Jde tedy o terén či pole zápasů a bojů nejrůznější podoby a rozdílného cílového zaměření. Vynález rituálů a především rituálních zvuků a výkřiků (z nichž se „vyvinul“ jazyk) byl dlouho provázen charakteristickými rysy „magičnosti“: každé slovo mělo původně magický charakter, protože přivolávalo i z velké dálky to, co nebylo přítomno, do přítomnosti, která však mohla být (některými urputníky) odhalována jako „neskutečná“. I v tomto případě – tak jako ve všech vůbec – je třeba se vystříhat oné tendence k účelovému zjednodušována, tj. k redukcionismu. Všude tam, kde k redukcím a redukcionismu dochází, musí být filosof ve střehu a musí náležitě a výrazně protestovat.
(Písek, 111215–1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Každá myšlenka se vyznačuje tím, že se k něčemu odnáší, že na něco míří, že není prostě a pouze určitým myšlenkovým aktem, výkonem, ale že se vztahuje k něčemu dalšímu, co není její součástí ani složkou. Proto mluvíme o její intencionalitě, neboť jde o její aktivní vztahování, nikoli o pohled zvnějšku. A stalo se běžným zvykem mluvit o tom, k čemu se myšlenkový akt vztahuje, jako o jeho „předmětu“. Zároveň však slovo „předmět“ má ještě jiný význam, neboť je chápán (ať už vědomě či nevědomky) jako charakteristický rys určité věci, a to bez ohledu na to, zda se k ní nějaké myšlení vztahuje nebo nevztahuje. V prvním smyslu to, co se stane předmětem nějakého myšlenkového aktu, se samo nijak nemění – to, že něco míníme nebo že na něco myslíme, nepřidává tomu míněnému nebo myšlenému nic navíc, ale ani z něho nic neubírá: tím, že je něco míněno, nestává se nikterak čímsi předmětným nebo aspoň předmětnějším, než bylo (nebo je), i když míněno nebylo (není). Naproti tomu způsob myšlení, kterým celá staletí, ba dokonce půl třetího tisíciletí ovlivnili evropské (západní) myšlení staří Řekové, je – jak říkáme – zpředmětňující, tj. už jen tím, že je nějaká věc (skutečnost) tímto způsobem míněna (myšlena), bere ji toto zpředmětňující myšlení jako předmětnou, a to i když předmětná není, ať už je tomu tak, že není předmětná vůbec nebo že na svou předmětnost (předmětnou stránku) nemůže a nesmí být omezována, redukována. Ponětí o tom, že některé skutečnosti nemohou a nesmí být chápány jako předmětné, se ovšem v posledních tak dvou staletích silně rozšířilo, jak o tom svědčí dokonce slovní formulace. A tak musíme brát na vědomí, že učinit něco „předmětem“ svých úvah, nemůže a nesmí nezbytně znamenat, že to zpředmětňujeme, že to proměňujeme svým přístupem na předmětnou skutečnost, tedy na „předmět“ ve smyslu ontologickém. A pokud tak přece jen činíme, musíme to rozpoznávat jako chybu svého zpředmětňujícího přístupu.
(Písek, 140622-1.)