Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Otázkou je, jak vlastně zakoušíme (nebo můžeme zakoušet) nitro či niternost. Za nepochybné můžeme považovat, že nějak zakoušíme (můžeme zakoušet) své vlastní nitro. (Právě proto se pokoušel Descartes založit filosofii, tj. položit jí základ, na údajně evidentní zkušenosti, že pochybujeme, přesněji: že já pochybuji. Nejde o to, zda právem či neprávem, zda správně či nesprávně, ale to, že pochybuji, je mi – údajně – zřejmé bez jakéhokoli zprostředkování přes cokoli vnějšího: když pochybuji, zároveň vím, že pochybuji. A je naprosto lhostejné, čeho se mé pochybování týká.) Což ovšem neznamená, že naše zakoušení vlastního nitra je úplné nebo aspoň dostatečné; právě naopak můžeme mít právem za to, že do svého vlastního nitra „pohlížíme“ jen částečně, že je „zachycujeme“ jen neúplně a zejména že naše pozornost je především a takřka vždycky odváděna k vnějšímu světu, k vnějším věcem, k okolí a okolnostem. Jsou to ostatně většinou zase okolnosti, které nás v určitých situacích vědou k pozorování a ke zkoumání vlastního nitra, což znamená, že se pak ke svému nitru jakoby vracíme, a to tak, že se musíme nejprve odvrátit od věcí vnějších, „předmětných“.
(Písek, 150119-1.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)