Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Co se taktiky týče, nemůže být otázka pro nás, zda radikálně či méně radikálně, nýbrž otázka je předně: je-li to správné či ne, a pak teprve, jak stát podle přesvědčení a temperamentu na této své pravdě. Nedat svého přesvědčení potlačit spolkem, stranou, ničím. Opírat se tomu ustavičnému kompromisování, které vidíme všude a všude v Čechách.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 65.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Po stránce éthické stejně je otázka, jak pravda závisí na mase. Je pravda to, co majorita odhlasuje, či to, co mi individuální svědomí káže? Odtud rozpory individua proti mase; anarchism proti socialismu.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)

Pavel Kouba (1992)

Avšak Nietzschův rozvrh světa znemožňuje absolutizovat pod titulem pravdy nejen určitý typ interpretace, ale také jeho překročení či překračování:/ „pravda sama“ u něho není možná ani jako ne-jsoucí a ne-poznaná skrytost, k níž bychom díky oddanosti svého tázání byli na cestě. Neboť i ve víře, že skutečnost se někdy (byť v nedohlednu) ukáže ve světle „pravdy samé“ a že myslitelé této přicházející pravdě slouží, se podle Nietzscheho projevuje instinkt slabosti, touha po jistotě, tzn. snaha překročit alespoň výhledově rozporuplnou konečnost našeho postavení ve světě. Filosof může sice skromně tvrdit, že se vystavuje pravdě jako nejvyšší instanci a odevzdaně jí slouží, ale právě tím sugeruje sobě samému i všem ostatním, že k ní má intimní a trvalý poměr, a to dokonce i tehdy, když se mu nic pravdivého říci nedaří. Filosofie působí potom jako opora a povznesení, protože nalezla svůj absolutní cíl, k němuž může vyzývat, aniž by jej znala, a filosof může z obecného vztahu k němu čerpat přesvědčení o svém privilegovaném postavení – samozřejmě nikoli vůči pravdě, nýbrž vůči ostatním; může nechávat, jak říká v jedné poznámce Nietzsche, „všechny druhy lidí gradatim stoupat až ke svému typu jako nejvyššímu“. Avšak mezi oddanou a programovou láskou k pravdě a schopností ukázat něco pravdivého nevládne přímá závislost a úměra: naopak se může velmi snadno stát, že neustále se opakující „moralizující“ vzývání pravdy způsobí, že mezi nimi nastane úměrnost nepřímá a že za hlásáním pravdy přicházející vládnout vyvstane zcela zřetelně ona příliš lidská potřeba jistoty a přehlednosti ohledně celku, kterou odhaluje Nietzsche.
(Nietzsche dnes, doslov k: Fr.Nietzsche, Radostná věda, Praha 1992, str. 280-1.)

Empedoklés (-830)

Přátelé, dobře to vím, že pravda je v slovech těch skryta,
která já vyřknu; velmi však obtížná stala se lidem
pravda a působí strast to, když doráží na mysl víra.
(Zl. B 114 z Klementa.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1944, str. 69.)

Jan Patočka (1974)

A pak tu byl ten nejzajímavější zjev, totiž skutečný pokračovatel, a to byl Rádl. To bylo pozoruhodné stvoření! Byl zároveň pokračovatel a kritik, protože měl jednak velmi úzký vztah k Masarykovi a jednak byl vůči němu strašně kritický. A ta kritika šla právě na týž základ, který kritizovali také historikové, jenomže jinak. On nekritizoval to, co bylo, nýbrž kritizoval to, co by mělo být, to budoucí. Především ukazoval, že pokud se Masarykova státní idea má má skutečně udržet, nemůže se s Masarykem plně jít, musí se to zrevidovat a opakovat a zejména, že ten stát není možný jako národní, že problém státní ideje je problém vztahu k Němcům v celé historii a zejména také v pojetí našich historiků, že národnost se musí pojmout jinak, nežli jsme na to zvyklí od obrození, že i Masaryk toto herderovsko-palackého pojetí přijal ne dost kriticky, že je potřebí postavit program státu jako program ryzí demokracie, na kterém se všechny národnosti mohou shodnout. Tento program měl přebudovat naši státnost. (E. Rádl, Válka Čechů s Němci, Praha 19281, 19932.)
Toto byla ohromná smělost a naše veřejnost to vůbec nepřijala, kromě určitých výjimek. Když jednou o Rádlovi mluvil ministerský předseda, tak ho prohlásil za zrádce. A Masaryk ho neměl rád! Masaryk ho odmítal a měl raději kolem sebe ten takzvaný Hrad, což byli kupodivu ti nohsledi. Právě tito nohsledi z Masaryka skutečně udělali bezzubou věc, která se nehodila k ničemu jinému, nežli k přežvykování, a která způsobila, že běžný maloměšťák ho mohl strávit a že mohl tuto strašnou věc, kterou Masaryk udělal a kterou hodil této společnosti na krk jako její strašný úkol, brát jako samozřejmost. Ze všech Masarykových myšlenek, které jsou myšlenkami vždy jenom pro aktivního člověka jednajícího v situaci, si udělali takovou – nedá se říci bez zápachu – ale takovou menzovou omáčku; to máte třeba ve třetím díle Čapka. (K. Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, 3. díl, Praha 1935.) A je to hrozné, protože tito lidé to byli, kteří potom provedli s Masarykovou republikou to, co víme, že se stalo. Oni to jsou, kteří v největší míře zodpovídají za ten mravní debakl. Mravní debakl není jenom tam, kde se aktuálně dělá kolaborace a děje se aktuální demoralizace, nýbrž také tam, kde je demoralizace potenciální, kde je chabost, jakási lidská diathése, pohodlí, povrchnost v myšlení a v nazírání, z kterých nic jiného nemůže vzejít, dostaví-li se okolnosti, nežli demoralizace. Myslím, že tohoto se česká společnost nedá ušetřit a týká se to její velké části, té rozhodující z tohoto úhlu pohledu.
Je pochopitelné, že Rádla považovali veskrze všichni v nejlepším případě za podivína, zbrklého člověka, v horším případě za faktor zrady. Ale ve skutečnosti to byl jediný člověk, který pokračoval v tom, co Masaryk začal, a snažil se to udělat ještě přísnějším a hlubším. Víte, jak to s ním dopadlo: v roce 1934 byl ...
(Vzpomínka a zamyšlení o Rádlovi a Masarykovi, 8.11.1974, in: Reflexe č. 24, 2003, str. 80-81.)