LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1968)

Heideggerova nová otázka po původním způsobu danosti, který leží před „předmětností = přítomností zde a teď“, ukazuje především, že nevystačíme s Husserlovým pojetím pravdy jako samodanosti, protože toto pojetí je odvozeno z rovnice bytí = předmětnost = přítomnost zde a teď. Filosofický sestup k původní danosti jako prameni všeho smyslu musí proto jít za samodanost, ne tak, že by ji snad popírala, ale nepopstačí jí: samodanost může být stále ještě odvozeným způsobem danosti. Totéž jsoucno může se objevit různým způsobem, původním a v rozmanitém smyslu odvozeným. Fenomenologie se tím dostává do nové situace. Husseerl vyšel z problému samodanosti jako definice pravdy z jazyka, ze základní jazykové situace, že udržuje význam v identitě nehledě na modus danosti míněného. Že však modus danosti sahá ještě hloub než protiklad „nepřítomnost – přítomnost“, Husserlovi již při jeho výlučně vědoslovném zaměření uniklo.
Úloha fenomenologie se tím komplikuje. Protiklad „přítomnosti – nepřítomnosti“ dovoluje rozvinutí metody vodítek. ...
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 199.)

Jan Patočka (1945-50)

Jaký je potom – v souvislosti s tím vším – význam Sókratova boje proti sofistice? Že již zde opozice zajisté byla, že ji nevykonstruoval až Platón, je samozřejmé. Ale opozice nespočívá v tom, že sofisté neuznávají ideový svět, jemuž je třeba se podřídit a oddat, abychom pronikli k životu mravnímu, nýbrž na tom, že sofisté vůbec nechápou otázku po Dobru: nerozumějí, že je tu potřebí zásadního životního obratu, v kterém vzniká teprve toto zvláštní vědoucí nevědění, a myslí, že život je v podstatě technický problém: že lze podobně dobře žít jako být dobrým obuvníkem, lékařem či hudebníkerm. Sofisté nemají ntušení o vnitřní dvojitosti lidského života, o možnosti žít v koncentraci, žít z vlastního základu; mohlo by se též říci: sofisté myslí člověka jako věc, nikoli jako děj, který má smysl – myslí člověka nedějinně.
(Věčnost a dějinnost, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 147.)

Jan Patočka (1945-50)

Dodnes se opakující pokusy zachytit subjekt kategoriemi kvality, relace, substance.
Naproti tomu, vyjdeme-li z pojmu pravdy v její podstatné neadekvaci, přiblížíme se teprve k „subjektivitě“ subjektu, aniž jsoucno proto karteziánsky roztrhneme ve dvě části, ve dvě substance bez komunikace.
Subjekt nikoli jako substance nebo kvalita, nýbrž jako místo neadekvace, kde se stýká neobjektivovatelné s objektivním a umožňuje objektivaci.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 469.)

Jan Patočka (1945-50)

Objekt je věděné, subjekt vědoucí. Objekt a subjekt vyčerpávají ve své polaritě totalitu bytí. Ovšem jen tenkrát, vezme-li se vědění b nejobecnějším smyslu, který zahrnuje subjekt sám rovněž. Subjekt je věděn zrovna tak jako objekt; subjekt je rovněž objektem (ale nikoli qua subjekt).
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 471.)

Jan Patočka (1945-50)

Subjekt – možnost konečné danosti, založená na vůli zmocnit se ne-subjektu: výsledek je ovládnutý nesubjekt čili objekt. Apriori není původně racionální, nýbrž praktické. V tom německý idealismus má pravdu. Subjekt je actus, nikoli substance nebo jiné pozitivní a obsahové určení. Je to ne-objektivno, které chce, a jeho chtění je vůle ke „svobodě“ – k tomu, aby bylo universální substancí, tj. ovladatelem všeho.
Německý idealismus však z této vůle činí realitu, zatímco vůle je pouhým indexem úlohy, kterou nikterak není možno plnit.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 475.)