Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Sokol (2008)

Pro náš podnik jsme si nemohli přát lepšího „patrona“. Souček byl člověk mimořádně přátelský, osobně skromný a přitom ve svých názorech vyhraněný a pevný. Na rozdíl od Hromádky, kterého jsem pravda neznal tak dobře, který však vždycky vystupoval jako někdo a dával to i trochu znát, Souček byl skutečně „otevřený“ člověk. Mnohokrát jsem mohl obdivovat, s jakou pozorností a zájmem dokázal poslouchat, co mysleli a říkali jiní. Ani v drobných exegetických a jazykových sporech, k nimž při překladu přirozeně docházelo, nikdy nehodil na váhu svoji nesrovnatelně větší odbornou erudici jako autoritu, ale trpělivě argumentoval – a někdy se nechal i přesvědčit.
(Z příspěvku o semináři v Jirchářích, na schůzce Opus Bonum, 18. 10. 08 – z e-mailu red. P. Mareše.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Obrátíme-li se konečně k vlastní historické stránce historického materialismus, musíme se především ptát na to,co nakonec, tj., které hnací síly uvádějí historii do pohybu a v pohybu ji udržují? Na tuto otázku nedává Marx ku podivu přesnou odpověď právě v definici, která se považuje za základní. Na jistém stupni svého vývoje, slyšíme, přicházejí materiální síly výrobní do rozporu s poměry vlastnickými, i vzniká pak revoluce sociální. Dejme tomu – prozatím. Ježto však revoluci dělají lidé – tažme se konkrétněji: Kdo jsou „materiální síly výrobní“, a kdo jsou ty „poměry vlastnické“?
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 134.)

Jan Sokol (2003)

Kdo je to komunista?
Potíž současného antikomunismu je v tom, že sám neví, proti čemu se staví. Když tu ještě „komunisté“, tj. KSČ, vládli, mohlo každému připadat jasné, koho „komunisty“ míní, dokonce do té míry, že to říkali i bývalí komunisté. Dnes to ale znamená hodit do jednoho pytle lidi, kteří se v mládí nemohli dívat na bídu dělníků (jako třeba Zdeněk Kalista nebo Simoně Weil), kteří chodili demonstrovat ve třicátých letech, kteří se v pětačtyřicátém vrátili z koncentráku, kteří po válce a později až do konce chytali vítr – a stejně všechny ty, které to mezitím přešlo, „komunisté“ je vyhodili z práce nebo zavřeli a tak dále. To je zřejmý nesmysl. Dejme tomu, že se dnes zase „komunisty“ myslí ti, kdo si tak sami říkají, tj. KSČM. Jenže ti na ten název nemají žádné právo a písmeno K ze svého názvu měli už dávno s omluvou vrátit Klementu Gottwaldovi. Strana, která straší lidi Němci, a přitom brojí proti EU (kterou před pěti lety ještě podporovala, když tehdy brojila proti NATO), to docela určitě nemyslí dobře, nebo spíš to nemyslí vůbec. Prostě sbírá hlasy a dost. Ale když jí na to někdo skočí, dává najevo, že také moc nemyslí. A pak je tu to pěkně pádné „nemluvit s nimi“. Jenže to si demokracie z definice zakazuje. Demokracie mimo jiné znamená, že se politika vyřizuje řečí a že se v té souvislosti musí mluvit s každým, ať se mi to líbí, nebo nelíbí. Mohou a mají se mu říkat i nepříjemné věci, ale ochota mluvit je, jak říká Lévinas, podstata míru. To samozřejmě neznamená, že by se člověk musel s každým bratřit, ale řeč nikomu upírat nesmí. Uznávám, že to někdy není lehké, ale na světě je vždycky něco za něco.
(Kdo je to komunista? in: Literární noviny č. 36, 1.9.2003, str. 5.) 03-08