Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Jan Sokol (2008)

Pro náš podnik jsme si nemohli přát lepšího „patrona“. Souček byl člověk mimořádně přátelský, osobně skromný a přitom ve svých názorech vyhraněný a pevný. Na rozdíl od Hromádky, kterého jsem pravda neznal tak dobře, který však vždycky vystupoval jako někdo a dával to i trochu znát, Souček byl skutečně „otevřený“ člověk. Mnohokrát jsem mohl obdivovat, s jakou pozorností a zájmem dokázal poslouchat, co mysleli a říkali jiní. Ani v drobných exegetických a jazykových sporech, k nimž při překladu přirozeně docházelo, nikdy nehodil na váhu svoji nesrovnatelně větší odbornou erudici jako autoritu, ale trpělivě argumentoval – a někdy se nechal i přesvědčit.
(Z příspěvku o semináři v Jirchářích, na schůzce Opus Bonum, 18. 10. 08 – z e-mailu red. P. Mareše.)

Jan Sokol (2003)

Kdo je to komunista?
Potíž současného antikomunismu je v tom, že sám neví, proti čemu se staví. Když tu ještě „komunisté“, tj. KSČ, vládli, mohlo každému připadat jasné, koho „komunisty“ míní, dokonce do té míry, že to říkali i bývalí komunisté. Dnes to ale znamená hodit do jednoho pytle lidi, kteří se v mládí nemohli dívat na bídu dělníků (jako třeba Zdeněk Kalista nebo Simoně Weil), kteří chodili demonstrovat ve třicátých letech, kteří se v pětačtyřicátém vrátili z koncentráku, kteří po válce a později až do konce chytali vítr – a stejně všechny ty, které to mezitím přešlo, „komunisté“ je vyhodili z práce nebo zavřeli a tak dále. To je zřejmý nesmysl. Dejme tomu, že se dnes zase „komunisty“ myslí ti, kdo si tak sami říkají, tj. KSČM. Jenže ti na ten název nemají žádné právo a písmeno K ze svého názvu měli už dávno s omluvou vrátit Klementu Gottwaldovi. Strana, která straší lidi Němci, a přitom brojí proti EU (kterou před pěti lety ještě podporovala, když tehdy brojila proti NATO), to docela určitě nemyslí dobře, nebo spíš to nemyslí vůbec. Prostě sbírá hlasy a dost. Ale když jí na to někdo skočí, dává najevo, že také moc nemyslí. A pak je tu to pěkně pádné „nemluvit s nimi“. Jenže to si demokracie z definice zakazuje. Demokracie mimo jiné znamená, že se politika vyřizuje řečí a že se v té souvislosti musí mluvit s každým, ať se mi to líbí, nebo nelíbí. Mohou a mají se mu říkat i nepříjemné věci, ale ochota mluvit je, jak říká Lévinas, podstata míru. To samozřejmě neznamená, že by se člověk musel s každým bratřit, ale řeč nikomu upírat nesmí. Uznávám, že to někdy není lehké, ale na světě je vždycky něco za něco.
(Kdo je to komunista? in: Literární noviny č. 36, 1.9.2003, str. 5.) 03-08

Ladislav Hejdánek (1991)

Lidé už dávno přišli na to, že zdaleka ne všechno, co je dáno, co jest, je dobré už jenom proto, že to jest. Teprve Řekové, kteří provždy vešli do dějin lidské kultury svým vynálezem pojmů a pojmovosti, se pokusili tuto dávnou zkušenost zpochybnit, a musíme přiznat, že se značným úspěchem. Jak archaický člověk, tak ještě i prostý Řek byli přesvědčeni, že některé věci jsou dobré a jiné nedobré. Řečtí myslitelé, zejména od dob Parmenidových, však začali dokazovat, že skutečné je pouze to, co je dobré, zatímco to nedobré vlastně ani není. Důvod byl zřejmý: to, že něco jest, náleží k jeho dokonalosti. A dokonalost vyžaduje, aby to, co jest, nevznikalo ani nezanikalo. Každá změna znamená nedokonalost: buď je zdokonalením, a pak jí nedokonalost předcházela, anebo je úpadkem, a pak je nedokonalost jejím výsledkem. Přes veškeré pokusy o nejrůznější druhy filosofických kompromisů se nenašel způsob, jak tento problém uspokojivě vyřešit. Naopak byl tento neřešitelný problém zatažen do úvah křesťanských myslitelů, pro něž jednou z nejobtížnějších otázek byla otázka, odkud se vzalo ve světě zlo (unde malum). Také zde bylo nebezpečí, že zlo bude podceněno, protože bude chápáno jako pouhý nedostatek dobra nebo nepřítomnost dobra. Vznikly kolem toho obrovské dogmatické spory, jejichž společným zdrojem byla nepřiměřenost řecké myšlenkové výbavy oné velmi závažné problematice, která byla řeckému chápání cizí. V souvislosti s otázkou hodnot bychom onu starou otázku mohli formulovat následovně: odkud se v našem lidském životě a světě berou pahodnoty? Pod řeckým vlivem, o němž už většina myslitelů ani nevěděla, byla ještě v minulém a na počátku našeho století zdůrazňována otázka hodnot, která jako by mohla být řešena pouze dvojím způsobem: buď jsou hodnoty naším lidským výtvorem a tedy čímsi pouze subjektivním, anebo naopak jsou čímsi nám lidem objektivně a závazně daným. Obojí řešení se však ukazuje jako nevyhovující a neplatné, zejména však jako odporující našim nejvlastnějším zkušenostem. Hodnoty nemohou být naším výtvorem, protože ve vztahu k nim nic neplatí naše libovůle a svévole. Hodnoty jsou pro nás závazné, platné, musí být z naší strany respektovány. Na druhé straně nemohou být objektivní, protože nic objektivního na nás tak neútočí, nesnaží se nás přesvědčit, nic nechce tak orientovat a změnit náš život. Objektivní danosti musíme jen brát na vědomí, ale nemusíme se jimi řídit. A tak se ukazuje dnešní filosofii jako jeden z největších problémů toto: je třeba najít nové pojmové, myšlenkové prostředky, které by dovolily ještě nějaké třetí řešení: hodnoty nesmí být chápány ani jako objektivní, ani jako subjektivní, nýbrž jako něco nepředmětně skutečného. Rádl se to pokusil vyjádřit tak, že jde o to, co „býti má“. Ale to, co „býti má“, vlastně není, ještě není, nýbrž útočí na nás, abychom něco udělali pro jeho uskutečnění. A Rádl o tom, co vlastně není, ale má být, říká, že to je skutečnější, než to, co jest. To zajisté není uspokojivé řešení, ale je to velmi důležitý ukazatel na naší cestě k lepšímu chápání toho, co chápeme jako hodnoty. (Slovnik, rozhlas – 14.5.91) ( Praha, 910514-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Život je pohyb mezi „hodnotami“ a jejich uskutečněním; toto uskutečňování hodnot musí nutně zahrnovat i jejich rozpoznávání, myšlenkové uchopování a tedy i jejich formulaci. To vše, od chápání přes formulaci až po provádění a uskutečňování budeme chápat jako „hodnocení“ resp. „zhodnocování“. Způsob formulace, jehož jsme právě užili, však svádí k nedorozumění, totiž jako by ony hodnoty tu byly nějak pevně „dány“ dříve, než ještě mohlo dojít k nějakému „zhodnocování“, tj. jako by ony hodnoty byly nějak „dány“ předem (a pokud možno pevně, fixně), jako by každé hodnocení (zhodnocování) mělo ty „hodnoty“ jako nějaké pravítko před sebou a „k ruce“. Tato neblahá představa, že cíl, konec, k němuž něco směřuje, musí být „dán“ předem (rozumí se v minulosti), ještě „před“ počátkem každého směřování, je dědictvím předmětného myšlení vůbec (a konkrétně předmětného chápání „cíle/konce“ Aristotelova, později např. regulativní ideje Kantovy apod.). Hodnota je daleko spíše něčím, co ,chce‘ být uskutečněno, ale co má zatím jen tentativní („zkušební“, ke zkouškám vyzývající) povahu a co je vždycky jen o malý krůček napřed před každým svým uskutečňováním. Hodnota tedy není ničím „jsoucím“, ale chce se (a potřebuje se) „stát“, chce být uskutečněna. Ale nemůže se uskutečňovat jinak než prostřednictvím zhodnocování, a tedy prostřednictvím aktivit událostných „jsoucen“, jimž budeme říkat „subjekty“. Život je tedy v tomto smyslu bytostně spjat s vnímavostí vůči těmto „ne-daným“, „ne-jsoucím“ hodnotám, a je pokusem – vždy velmi relativním a podmíněným okolnostmi i svými vlastními omezeními a chybami – o jejich „realizaci“, „uskutečnění“.
(Písek, 060117-2.)