LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)

Mephistopheles:
Grau, teurer Freund, ist alle Theorie,
Und grün des Lebens goldner Baum
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 61.)

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Für falsche Freunde
Du stahlst, dein Auge ist nicht rein –
Nur Einen Gedanken stahlst du? – Nein,
Wer darf so frech bescheiden sein!
Nimm diese Handvoll obendrein –
Nimm all mein Mein –
Und friß dich rein daran, du Schwein!
28 [50]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

Ladislav Hejdánek (2000)

(body k symposiu ETF)
01.-neudržitelnost přirozenoprávní filosofie
02.-není však k dispozici náprava – alternativa
03.-nezbytnost vypracování nové filosofie
04.-jinak nebezpečí, že sama myšlenka bude zpochybněna
05.-problém není jen s lidskými právy, ale s právem vůbec, a dokonce i se spravedlností, pravdou atd. (mravními normami, hodnotami …) – zůstaneme však u práv(a)
06.-právní myšlení je starší než pojmovost – formovalo se ještě ve světě mýtu a mytického myšlení
07.-“vina“ – „trest“ apod. – mytické právo
08.-právo je vždy spjato s autoritou
09.-právní autorita byla původně odvozována od „bohů“ (zbožštění předkové i heroové vposledu odvozovali svou autoritu od nich)
10.-důsledek: až do dnešní doby není naše právní myšlení ryze pojmové (a nemůže být) – stále je v něm mnoho příměsí mýtu a mytičnosti
11.-sekularizace na tom v podstatě nic nezměnila, jen vyměnila termíny – místo „Boha“ – příroda; emancipace z pout církve a theologie nebyla dost myšlenkově důsledná a neprosadila alternativu
12.-příroda jako náhražka „Boha“ (či „boha) – problematický byl zvláště romantismus
13.-příroda však nemůže být základem a zdrojem práva (mravnosti, spravedlnosti, pravdy atd.)
14.-výsledek: podvrácení všech hodnot, norem (i nejvyšších) – Nietzsche
15.-moderna a postmoderna; x ekologie
16.-problém „danosti“ – „fakticity“: jsou, mají být normy chápány jako „danosti“?
17.-kauzalita – odkaz starých Řeků: včerejšek je příčinou dneška, dnešek zítřka
18.-“kauzalita“ je konstrukce – jak vypadá skutečný fenomén (jev)?
19.-událost jako dějící se (časová) struktura: nejprve ještě není, posléze už není – ergo: událostné dění směřuje z budoucnosti do minulosti
20.-základní závěr: trvá-li něco tak, že se to buď nemění nebo že to vypadá jako následek nějaké příčiny, je třeba to vysvětlit tak, aby to nebylo v rozporu s předešlým závěrem (a pozorováním)
21.-navazování, reakce, reaktibilita – tedy základem je aktivita, přicházející z budoucnosti a navazující již na to „dané“
22.-to pak mění celou perspektivu a tím i celý náš přístup nejen k dějinám, ale dokonce k dějům vůbec, tedy i přírodním
23.-v tomto ohledu je potřeba filosofického založení resp. zakotvení lidských práv stejná nebo velmi podobná potřebě filosofického založení myšlenek našich ekologů !
24.-základní problém: naučili jsme se tomu, co znamená nejširší vymezení termínu ,historiografie‘ – popis nějakého děje, nějakých dějů (i když HISTORIAI jsou původně „vědy“), tj. rekonstruujeme to, co už není
25.-celá dosavadní tradice evropského myšlení zahrnuje většinou nevyslovovaný, ale za zcela samozřejmý považovaný předpoklad, že nic takového není možné udělat s budoucností, neboť ta je (ještě) „prázdná“
26.-existují ovšem možnosti odhadů – určité pozorované trendy a tendence se extrapolují do blízkých termínů
27.-tím se ovšem veškerá pozornost opět upíná k tomu, co (už) jest
28.-nic neznamená fenomén, že vše jsoucí se děje z budoucnosti do minulosti
29.-setrvačnosti „přicházejí“ (vstupují) na scénu z minulosti – ale „nové“ skutečnosti naopak z budoucnosti; ale jsou nepředmětné a teprve se „uskutečňují“ (zpředmětňují)
30.-je proto třeba zkoumat v tomto směru, a zdá se, že půjde nejen o právo a spravedlnost (i pravdu), ale také třeba o povahu uměleckého díla (partitura – různá provedení – „co měl tvůrce na mysli“ – anebo …)
- – - – - – -
a) přirozenoprávní myšlení – nedostačuje
b) nezávislost lidských práv na lidské instanci
c) základ lidských práv x základ myšlenky lidských práv
d) lidsky vzato: povinnost vůči bližnímu, respekt
e) ne k tomu, jaký je, ale k jeho povolanosti, k jeho budoucnosti
f) ale základ je ta budoucnost: nekrást, neumenšovat, neomezovat tu budoucnost
g) odkud přicházejí lidská práva? – jsou „před“ námi, ale jako budoucnost
- – - – - – -
(přepis rkp. poznámek – ten den nefungoval počítač)

Friedrich Nietzsche (1884)

Das neue Testament
Dies das heiligste Gebet –
Wohl- und Wehe-Buch?
- Doch an seiner Pforte steht
- Gottes Ehebruch!
28 [53]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 321.)