Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Miroslav Lehký (2010)

Nevytvářejme však dojem, že Chartu podepsali pouze bývalí komunisté, mezi signatáři byli také teolog Hejdánek, katolický teolog Zvěřina, kněží Malý, Kordík, Gombík, Zajíček, jezuita páter Lízna a v neposlední řadě matematik a filosof Václav Benda. Mezi signatáře Charty také patří desítky nestraníků, obyčejných lidí, dělníků, zemědělců.
Miroslav Lehký, 1. náměstek ředitele ÚSTR,
bývalý mluvčí Ch77
(„Nejde o urážku Charty 77“, in: Právo, 11. února 2010.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Celý život jsem se nerad doptával na věci, které se mne týkaly; vždycky jsem čekal, až mi to někdo řekne sám. Proto jsem nepátral po tom, jak došlo k tomu, že jsem byl (nejspíš po delším projednávání) vyvolen k tomu, abych se stal náhradníkem Patočkovým v druhé trojici mluvčích Charty 77. Vždycky jsem měl za to, že se do toho tenkrát nikomu moc nechtělo (o několik let později tomu už bylo jinak). Ale nemůže být pochyb, že to někdo musel iniciovat, protože já jsem se o tuto poctu nikterak neucházel, a to přesto, že mne na to ještě někdy počátkem února Patočka sám upozornil, totiž abych se na takový případ připravil. Už sama tato Patočkova výzva pro mne byla trochu překvapením; Patočka měl za to (jak mi v roce 1972 dokonce napsal), že vůči němu dávám najevo nesouhlas. Nemyslím, že by to byla Patočkova původní myšlenka, ale mám spíš za to, že ho na to přivedl Jiří Němec (a tuším, že podobně ho přivedl na myšlenku, že by to měl být také Ivan Medek, kterého někdy v té době vyzval podobně k připravenosti, jak mi Ivan později řekl, když se začalo diskutovat o rozšíření počtu mluvčích opět na tři – po smrti Patočky zůstal ve funkci už jenom Jiří Hájek). A jistě tím směrem zapracoval i u Havla; jak se mu to dařilo u jiných, nevím.
(Písek, 070327-3.)

Lukáš Jelínek (2006)

Štěstím Charty 77 bylo, že se vyklubala v době, kdy jí její předchůdci – slovy Jaroslava Šabaty – „vyseděli“ elementární prostor, a že měla dost síly se v tom prostoru zabydlet díky životním zkušenostem svých iniciátorů, zpravidla vytrénovaným vězeňským prostředím. Na podzim 1976 zmínil Ladislav Hejdánek před Jiřím Němcem a Václavem Havlem /8/ možnost, kterou publikace ratifikovaných paktů o lidských a občanských právech skýtá. Hejdánek přitom kladl důraz na dovolávání se pozitivního práva v duchu Havlíčka a Masaryka. Charta 77, jak sebe sama v úvodním prohlášení z 1. ledna 1977 definovala, vyrostla ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili svůj život a práci. Byla oproštěna od úmyslu vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem, ale chtěla vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že hodlala upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které mohou bezpráví vyvolat, a podobně.
Charta 77 znamenala nejen celou řadu podnětných ...
(Charta 77: světlo na konci tunelu, Literární noviny XVII, 27.12.2006, č. 52/[1], str. 1 + 8.)

Jan Štěpán (1998)

denotace (z lat. denotare, označovati) vztah mezi jménem a tím (konkrétním či abstraktním objektem), co jméno označuje. Vztah d. je dán jazykovou konvencí (v čase navíc proměnlivou) národních jazyků, ve skutečnosti je nahodilý, avšak v komunikaci závazný. Vztah d. je podstatou extenzionalismu (↑extenzionalita). Viz též ↑konotace, ↑reference.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)

Jan Štěpán (1998)

jméno jazykový výraz, který je bezprostředně nositelem ↑významu, tj. především označuje nějaký konkrétní či abstraktní předmět odlišný od tohoto výrazu, tzv. denotát. Ke j. se pojí dvě sémantické (↑sémantika) kategorie: ↑denotát a ↑smysl, při/202/čemž smysl chápeme jako "myšlenkovou" kopii denotátu, tj. jako to, co j. vyjadřuje. Např. jednoduchému či spíše složenému vlastnímu j., obecnému j. a výrokové větě (jako j. ↑výroku) odpovídá po řadě individuum, třída a pravdivostní hodnota jako denotát a individuální ↑pojem, vlastnost a ↑soud jako smysl.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 201.)