Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

pojem základní abstraktní entita umožňující zobrazení skutečnosti v myšlení, avšak na subjektu nezávislá, resp. ↑smysl jazykového výrazu, tj. mentální prostředník mezi jazykovým výrazem a jeho ↑denotátem. P. vystihuje podmínky, které musí objekt splňovat, aby byl denotátem příslušného jména. P. nemusí být vázán na jediný jazykový výraz (synonymie, viz též ↑definice) a objekt nemusí být určen jediným p. Rozeznáváme pojmy obecné, singulární a prázdné podle toho, zda koncipují třídu objektů, jediný či žádný objekt. Toto členěné však lze uplatnit absolutně jen u neempirických p., jinak platí pouze pro zvolený možný svět (↑svět možný) a fixní čas. P. je ovšem nezávislý na stavu světa i čase, je invariantní (↑invariant). P. tedy nelze vytvořit, jak se dosud mylně traduje, p. se lze dobrat, objevit jej.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 319.)

Jan Štěpán (1998)

intenzionalita koncepce, poprvé rozvinutá v logice školy ↑Port Royal, podle níž v logické ↑sémantice jsou intenze určujícím faktorem pro stanovení významu jazykových výrazů. Toto je východiskem pro logickou analýzu přirozeného jazyka (↑analýza logická), ale není to nutné pro řešení sémantiky věd. jazyků. V přirozeném jazyce se totiž vyskytují i ↑funktory takového druhu, že ↑denotát složeného výrazu utvořeného pomocí takového funktoru nelze určit bez znalosti ↑smyslu tohoto funktoru či jeho argumentů. Např. pravdivost složené věty „P.M. si myslí, že V.H. je čestný muž“ nezávisí na tom, zda její konstituenta – věta „V.H. je čestný mož“ – je pravdivá či nepravdivá. Je snad zřejmé, že funktor „P.M. myslí, že …“ nepatří do věd. jazyka, což však vůbec neznamená, že věty takto vytvořené nemohou ovlivnit spekulativní úvahy vedoucí k formulaci naprosto seriózních věd. tvrzení, které je ovšem třeba navíc verifikovat i nezávisle na této autoritě. I. přispěla rovněž k řešení problému ↑paradoxu analýzy tím, že definitní deskripce (↑deskripce 2) chápe jako role, nikoliv jako jména individuí.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 192.)

Jan Štěpán (1998)

smysl 1. koncept, myšlenkový obsah jazykového výrazu, informace sdružená s výrazem, která umožňuje identifikovat denotát toho výrazu, pokud existuje. S. je to, co jazykový výraz vyjadřuje. Např. ↑denotát výrazů "Jitřenka" a "Večernice" je týž; je to planeta Venuše, ale jejich s. je různý. S. (Sinn) a denotát (Bedeutung) jako odlišné sémantické kategorie zavedl ↑G. Frege. Soudobé snahy v analytické filosofii o překonání jím navržené koncepce #sémantiky vedou k preferování vztahu vyjádření jako primárního, tedy k interpretaci jazykových výrazů pouze prostřednictvím s. Vztah označení je považován za sekundární a v podstatě irelevantní v úvahách o významu jazykových výrazů. Poznamenejme, že samotný termín s. není v řadě národních jazyků jednoznačný a při jisté fixaci může poskytovat více výsledků (bez významového posunu). Zde je chápán bezkontextově, tj.& objektivizovaně, nezávisle na situaci promluvy, postoji mluvčího ap., a proto zaručuje jedinečnost. Viz též ↑pojem, ↑propozice, ↑soud. 2. ↑účel.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 372.)

Jan Štěpán (1998)

soud 1. základní akt myšlení, myšlenka vyjadřitelná oznamovací větou (důsledně vzato ↑propozice, ovšem v poněkud psychologistickém pojetí), v níž se něco tvrdí o objektech, v tradiční logice (↑logika tradiční) subjekt-predikátový ↑výrok: analytický s. vykládá obsah pojmu (tělesa jsou rozprostraněná), syntetický s. spojuje pojmy ne nutně spolu související (tělesa jsou těžká), apriorní s. nevyžaduje zkušenost (1 + 1 = 2), aposteriorní s. je výsledkem zkušenosti (ryby žijí ve vodě), asertorický s. konstatuje skutečnost (slunce svítí), modální (problematický) s. vyjadřuje ´objektivní´ možnost (slunce může vyhasnout), kdežto apodiktický s. nutnost (člověk je smrtelný); ve všech předchozích spojeních lze místo termínu s. užít i termínu ↑výrok, ne však termínu ↑věta; toto členění je tradiční, soudobá logika je prakticky nevyužívá, speciální případy s., v nichž se kombinují uvedené typy, řečí filosofie analytická; 2. též ↑propozice, zákl. abstraktní entita tvořená určitým uspořádáním jednodušších abstraktních entit – ↑pojmů; myšlenkový (nikoli však subjektivně chápaný) obsah ↑věty; s. je to, co věta vyjadřuje, může však být vyjádřen i více větami; s. je tou entitou, které lze bezprostředně připsat pravdivost či nepravdivost (↑hodnota pravdivostní), věta je nositelem pravdivostní hodnoty zprostředkovaně – přes s., který vyjadřuje.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 377.)

Jan Štěpán (1998)

invariant (z lat. invarius, neproměnlivý) objekt, jehož všechny atributy jsou konstantní. Takový objekt se při žádné transformaci (speciálně např.v závislosti na čase) nemění. I. jsou všechny abstraktní entity, tedy např. ↑pojmy – jsou nezávislé na jazykových výrazech, kterými jsou vyjádřeny (obecně může být pojem vyjádřen více různými výrazy přinejmenším v různých národních jazycích), i na mimojazykových a mimomyšlenkových objektech, které determinují (ty jsou u empirických pojmů vždy proměnlivé). Dále jsou i. propozice, resp. soudy, a to i ve vztahu k pravdivostním hodnotám, jejichž jsou nositeli. Konečně jsou i. všechna čísla, u nichž je tento atribut nepochybně nezávislý na zprostředkujícím jazykovém vyjádření. Právě tento ve skutečnosti marginální aspekt je zdrojem řady neopodstatněných mýtů u předchozích entit.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 193.)