Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Rozlišovat mezi úkazem (ukazováním se) a jevem (vyjevování se) je velmi důležitý, zejména také proto, že se pak můžeme tázat, jak se může jevit něco, co se vůbec neukazuje a nemůže ukazovat. Ke každému „jevu“ („fenoménu“) náleží totiž nutně mnohé z toho, co se neukazuje: 1) především to, co se neukazuje aktuálně (např. odvrácená strana, kterou si však musíme jaksi doplnit, „do-představit“); 2) to, co se sice ukázat může, ale nikoli nám, přinejmenším nikoli při zachování úplnosti či dokonce celostnosti a „života“ či spíše „živoucnosti“ toho, „co“ se jeví vždy jako „něco“, jako „věc“, „předmět“, event. jako „bytost“, „jsoucno“; 3) vůbec nikdy se neukazuje a nemůže ukazovat „vnitřní“ (nepředmětná) stránka pravého jsoucna, neboť ta zůstává trvale „skryta“ každému přístupu zvnějšku (vlastně ovšem nejde o skrývání ani zakrývání, nýbrž o naprostou nepřiměřenost přístupu zvenčí). Chápat „věc“ jako „pravé jsoucno“ je poměrně snadné, jak se ukazuje třeba v animismu; naproti tomu ujistit se, že nějaká „věc“ (nějaký „předmět“) má nitro a je díky tomu integrována v celek, v „pravé“ jsoucno, je velmi nesnadné zejména tam, kde to nemá svou oporu v obecném povědomí (resp. v obecných zvycích a předsudcích).
(Písek, 080616-2.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Důraz na jevy (fenomény) má své nepochybné oprávnění, ale vyžaduje jednak upřesnění, jednak náležité domyšlení. Především má své myšlenkové (teoretické) předpoklady: žádný jev nemá svou vlastní, ode všeho ostatního oddělenou, samostatnou skutečnost, ale je vždycky jevem pro někoho či pro něco (to „něco“ musíme dodat a dokonce zdůraznit, protože „jevení“ a tudíž také „jevy“ musíme předpokládat na všech rovinách jsoucen, tedy i tam, kde nelze mluvit o „vědomí“ či dokonce o „myšlení“). A tento „někdo“ či toto „něco“ musí být schopno aktivity vůči tomu, „co“ se jeví. Jinak řečeno: jev (a vůbec jevení, vyjevování) je myslitelné jen tak, že se na něm podílí nějaký aktivní subjekt, pro který je pak ono „co“ právě tím „jevem“. Sama aktivita by tu ovšem nestačila: subjekt, pro který se nějaké „co“ stává (za jeho nezbytné aktivní účasti) „jevem“, musí být schopen nejen akce, aktivit, ale musí být také schopen ve svých akcích na nějaké „co“ „re-agovat“ (každá re-akce je ovšem zároveň akcí, zatímco ne každá akce musí nutně být reakcí – ale to je stejně zapotřebí ještě důkladněji prověřit). „Jevení“ (vyjevování) je tedy jakýmsi aspektem a možná přímo součástí reagování, a to reagování na něco, co samo jevem není, ale co umožňuje, aby na to mohlo být reagováno.
(Písek, 100903-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Fenomenologie má plné oprávnění k zdůrazňování fenoménů, jevů, tj. toho, jak se nám věci jeví. Je to nezbytná kontrola a dokonce jakási obrana před velkou tendencí věd, zejména pak přírodních, převádět vše a odvozovat vše z uměle vytvářených myšlenkových konstrukcí. Tato tendence, která provázela filosofii od samého počátku a kterou zejména exaktní vědy s horlivostí převzaly, se sice někdy ukázala a ukazuje jako efektivní, ale pouze za předpokladu vyloučení některých okruhů příslušné problematiky nebo dokonce vyloučení celách okruhů skutečnosti. Jde vlastně o jakýsi metodický redukcionismus, který někdy vede snáze k cíli (a je ostatně znám a užitečný i v matematice nebo v geometrii atd.). Takový redukcionismus může být v omezené míře užitečný, pokud si uchová vědomí pouhé metody či metodického relativního oprávnění, ale nikdy si nesmí osobovat nárok na plné uchopení a řešení problémů. Takže v tomto ohledu je samozřejmě důraz na to, jak se nám věci ukazují, jak se jeví, nanejvýš oprávněný a potřebný. Nikdy se však tento důraz nesmí zmocnit celé problematiky, protože někdy a v některých směrech rovněž selhává a musí být korigován. Konstrukce myšlenkových modelů může pak představovat velmi užitečnou cestu, jak omezenost recepce a registrace pouhé fenomenalisty napravit nebo aspoň odhalit. Stálá vědomá konfrontace přístupu fenomenologického a modely konstruujícího by měla proto představovat trvalou výzbroj každého filosofa a každé filosofie.
(Písek, 100423-1.)

Ladislav Hejdánek (1993)

Kant kdysi pojmenoval to, o čem původně psal jako o fenomenologii, transcendentální estetikou. V pozadí jsou dva řecké termíny, AISTHESIS a PHAINOMENON. Chceme-li ve filosofii, která musí dbát jazyka a toho, co sám naznačuje, užívat termínů „ve smyslu“ jazyka („jazyku po srsti“), měli bychom vzít v úvahu, že FAINESTHAI je především medium od FAINEIN (= zářiti, svítiti) a samo tedy znamená vyjíti najevo, státi se zjevným, zřetelným, ukázati se, objeviti se atd., kdežto AISTHANESTHAI znamená naproti tomu vnímati, pociťovati a pod. Je tu tedy zcela zjevný, ba nápadný rozdíl v subjektu: subjektem FAINESTHAI je to, co se ukazuje, subjektem AISTHANESTHAI je ten, kdo ono ukázané vnímá. V tom vládne stále ještě značné nepochopení a z něho pramenící nedorozumění. K tomu, aby se nějaké dění, nějaká událost ukazovala, není zapotřebí žádného dalšího subjektu; a ukázat se taková událost může pouze ve své okamžité, aktuální podobě, nikoliv tedy celá. Vyjevit se naproti tomu může pouze nějakému subjektu, a pak se sice stává jevem jen pro tento subjekt, ale jevit se nejen nemusí, ale snad ani nemůže (a rozhodně se obvykle nejeví) ve své okamžité podobě, nýbrž onen subjekt, jemuž se vyjevuje, je zdrojem jisté integrace zapamatování toho, co onomu okamžitému vyjevení předcházelo, ale také jakéhosi předjímání toho, co asi bude následovat, spolu s právě „vnímaným“. Kdybychom třeba i přijali onen pochybný předpoklad jakýchsi atomických vněmů (počitků, impresí apod.), pak každý vědomý (složitý, vyšší) vjem je nejen sám časově rozložitý, ale je také vjemem časové rozložitosti, tedy vjemem dění, nikoliv okamžitého stavu, takže není pouhou kombinací (před-vědomých) „počitků“, nýbrž jejich zpracováním a integrací. (Pha, 931020-1.)