Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1989)

Na tomto místě musíme podrobit zkoumání, co to vlastně je moc, o níž říkáme, že nesmí být spojena s výkonem žádné dobrovolné funkce, s prací v žádné organizaci nebo spolku atd. Samozřejmě víme jako každý, že moc není pouze tam, kde někdo drží v rukou zbraně nebo kdo pravoplatně rozhoduje jako soudce nebo jako vojenský velitel či ředitel podniku apod. Určitou moc má každý, kdo byl zvolen do nějaké funkce, kdo byl pověřen nějakým trvalejším úkolem, kdo dostal něco na nějaké období na starost atd.
Ale tato nejasnost přechodu mezi rozmanitými formami moci nás jen tím víc nutí k tomu, abychom co nejpečlivějším způsobem rozlišovali, abychom stanovili nějaké hranice pro další posuzování a abychom užití jednoho druhu moci vyhradili pouze nestátním, neoficiálním funkcím. Způsob, jak dosahují lide převahy, „moci“ nad druhými, není jediný, nýbrž naopak dosahuje obrovské rozmanitosti. Lidi nelze zcela ochránit před „mocí“ druhých lidí; kromě toho jsou lidé (a nikoliv jen nepočetní), kteří se rádi podrobují „moci“ druhých lidí. Možná, že ve všech lidech je něco, co je někdy přímo nutí vyhledávat někoho, jehož „moci“ by se mohli poddat. Tomuto nutkání či „pudu“, ať už mnohých lidí, většiny nebo snad dokonce všech lidí, lze ovšem všelijak „napomáhat“ různými problematickými až nekalými prostředky, např. vyvoláváním obav, strachu, úzkosti atd., ale také třeba hrubou silou, ohrožením částečným nebo celkovým apod.
(Co je dnes zapotřebí, Praha 2012, str. 104 – pův. 890216-?n.)

Jan Štěpán (1998)

sémantika součást ↑sémiotiky, která studuje vztahy mezi ↑formou (kterou výhradně zkoumá ↑syntaktika) a ↑významem ↑znaků a jejich komplexů. O každém výrazu lze na úrovni s. rozhodnout nejen zda je nebo není gramaticky správný, ale navíc dodává, příp. nachází ↑interpretaci (správných) výrazů, tj. přiřazuje výrazům objekty, k nimž odkazují.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)

Jan Štěpán (1998)

extenzionalita koncepce ↑sémantiky, podle níž jsou logicky reprezentovatelné pouze ↑extenze. Předpokládá omezení na jediný možný (skutečný) svět a fixní čas (časový řez). Toto pojetí je výhodné a postačující při aplikaci především klasické logiky (↑logika klasická) na věd. jazyky, je však nedostačující pro logickou analýzu přirozeného jazyka (↑analýza logická). Speciálně je e. omezením, které přijímá klasická logika a týká se výběru ↑funktorů. Přípustné jsou zde pouze takové funktory, pro něž platí, že ↑denotát složeného výrazu vzniklého užitím příslušného funktoru je plně určen pomocí denotátů složek, přičemž ↑smysl těch výrazů nehraje žádnou roli. Např. všechny ↑spojky výrokové logiky (↑logika výroková) vyhovují této podmínce.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 117.)

Jan Štěpán (1998)

množina libovolný soubor libovolných vzájemně odlišitelných objektů (prvků m.) uvažovaný jako jeden celek. Na rozdíl od ↑třídy nemusí jít o objekty homogenní (splnující současně nějakou vlastnost). M. je vymezena, lze-li zjistit, zda libovolně zvolený objekt je či není jejím prvkem. Pojem m. lze korektně definovat pouze axiomaticky.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)

Jan Štěpán (1998)

symbol jazykový znak, příp. více znaků (↑znak 1), který vedle tvarové charakteristiky má i významovou charakteristiku (↑význam), tj. něco označuje (↑denotát) a něco vyjadřuje (↑smysl); s. jako součást nějakého ↑jazyka je zpravidla spojován s jazyky formalizovanými.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)