Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

... Rozpoznání, že celá dlouhá myšlenková epocha potlačovala, vytěsňovala a mystifikovala myšlenku subjektu, je možné jen na základě takového oslovení pravdou. Předpokladem toho, aby oslovení pravdou vedlo k rozpoznání, je za prvé otevřenost vůči pravdě a za druhé připravenost k porozumění. Ani jeden z obou předpokladů nelze redukovat na pouhou dobrou vůli, nýbrž oba mají také své „věcné“, ba přímo „technické“ náležitosti. Žádná „přirozená zkušenost“ tu nemůže být vodítkem. Přirozený je omyl, zatímco pravda je „nepřirozená“. Svět „přirozené zkušenosti“ je stejnou hypostazí, stejným „konstruktem“ jako svět moderní technovědy. Pravdu nenajdeme na cestě k přirozenosti, nýbrž na cestě kultivace.
(Ontologie subjektivity, samizd. vydání, 1980, str. .)

Ladislav Hejdánek (2009)

Pascal má ve svých Myšlenkách jednu pozoruhodnou poznámku k rozšířenému přísloví, že zvyk je druhá přirozenost: ukazuje, že se to dá obrátit tak, že přirozenost je vlastně prvotní (nejstarší) zvyk. Je to jen aforismus, a Pascal sám třeba ani nezamýšlel jít tím směrem dál. Ale to neznamená, že nemůžeme jít dál ani my sami! Stačí, abychom měli pro zdánlivé absurdity alespoň takový smysl jako sám Pascal. Zejména si musíme podržet v paměti to, že nejen francouzština, ale dokonce ani latina (z níž románské jazyky povstaly) neměly ony dva různé české termíny, totiž „přirozenost“ a „příroda“, ale je jeden, totiž „natura“ (v latině) a „la nature“ (ve francouzštině).
(Písek, 091104-2.)

Blaise Pascal (1623-62)

125-92 Qu´est-ce que nos principes naturels sinon nos principes accoutumés. Et dans les enfants ceux qu´ils ont reçus de la coutume de leurs pères comme la chasse dans les animaux.
Une différente coutume en donnera d´autres principes naturels. Cela se voit par expérience et s´il y en a d´ineffaçables, à la coutume. Cela dépend de la disposition.
126-93 Les pères craignent que l´amour naturel des enfants ne s´efface. Quelle est donc cette nature sujette à être effacée.
La coutume est une seconde nature qui détruit la première. Mais qu´est ce que nature? pourquoi la coutume n´est elle pas naturelle? J´ai grand peur que cette nature ne soit elle-même qu´une première coutume, comme la coutume est une seconde nature.
(Pensées, in : Oeuvres complètes, Éd. Du Seuil, Paris 1963, p. 514.)

Immanuel Kant (1781)

Lidský rozum má zvláštní osud, pokud jde o jeden druh jeho poznatků: je zatěžován otázkami, které nemůže odmítnout, neboť jsou mu ukládány jeho vlastní přirozeností, avšak nemůže na ně ani odpovědět, protože překračují veškerou jeho schopnost.
Do těchto rozpaků se rozum dostává bez vlastní viny. Začíná zásadami, jejichž používání je v průběhu zkušenosti nevyhnutelné a zároveň jejím prostřednictvím dostatečně ověřené. Stoupá s nimi (jak to vyžaduje i jeho přirozenost) stále výše, k vzdálenějším podmínkám. Jelikož však vidí, že takto jeho práce musí zůstat vždy nedokončena, protože otázky nikdy nekončí, je nucen hledat útočiště u zásad, které překračují veškeré možné zkušenostní používání a které se zároveň zdají tak neproblematické, že je s nimi srozuměn i běžný lidský rozum. Tím však upadá do temnot a rozporů, z nichž lze sice poznat, že musí pocházet z jakýchsi skrytých omylů, které však není s to odhalit, protože zásady, jež používá, přesahují hranice veškeré zkušenosti a neuznávají ji jako prubířský kámen. Bojiště těchto nekonečných sporů se nazývá metafyzika.
Byly doby, kdy byla nazývána královnou všech věd, a považujeme-li za čin již vůli, pak si toto čestné pojmenování vzhledem k mimořádné důležitosti svého předmětu jistě zasloužila. Dnes patří k módnímu tónu doby jí obecně opovrhovat a …
(nnnn, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, předmluva k 1. vydání, str. 510.)

Jan Štěpán (1998)

denotace (z lat. denotare, označovati) vztah mezi jménem a tím (konkrétním či abstraktním objektem), co jméno označuje. Vztah d. je dán jazykovou konvencí (v čase navíc proměnlivou) národních jazyků, ve skutečnosti je nahodilý, avšak v komunikaci závazný. Vztah d. je podstatou extenzionalismu (↑extenzionalita). Viz též ↑konotace, ↑reference.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)