LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Zrzavý (2009)

Na evolučněbiologická témata vychází zhruba tři sta až pět set článků týdně. Dočíst se něco nového není problém. Jedna věc není sice úplně nová, ale myslím, že nás brzo přivede k zásadním koncepčním změnám. Jsme na počátkuý nového, či velmi odlišného pojetí genetiky – a to s evoluční biologií pohne poměrně hodně ... čím dál bvíce docházíme k tomu, že geny v novém jedinci sai pamatují, od kterého rodiče přišly, a tedy jaksi vědí, za čí zájmy mají kopat. V evoluční biologii to zatím není domyšleno, spuista věcí se tím mění. Představte si, jaké složitosti se začnou dít, když se mláďata-sourozenci mají o něco dělit a nesou rodičovské geny, které vědí, od koho pocházejí. Zájmy rodičů mohou být totiž velmi odlišné ... Obecně se tomu říká epigenetika, konkrétně genomový imprinting ... Až tohle pořádně domyslíme z evolučního pohledu, narazíme na ohromné množství zajímavých věcí.
(Z 23. Besedy Třetí dimenze, in: Darwinův rok, Vesmír 66 (139), 2009. č. 4,
str. 219.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Bylo by hrubou chybou, kdybychom pod „pamětí“ rozuměli pouze nějakou duševní (psychickou) vlastnost. Tak jako musíme rozšířit chápání „reakce“ na všechny roviny skutečnosti, musíme analogicky rozšířit i chápání „paměti“ nejen na všechny organismy, tj. i nejnižší, nýbrž i na všechny skutečnosti před-živé, dokonce na tzv. subjaderné částice, a ovšem na kvanta. Tak jako je celý náš Vesmír založen zejména na reaktibilitě svých „složek“, tak je udržován zejména schopností těchto složek uchovávat některé „informace“ (a „struktury“ atd.) ve své paměti. Tak kupř. každá pravá událost, a to i na nejnižších úrovních, si v každé své fázi musí „pamatovat“ – a skutečně pamatuje – něco ze svého dosavadního průběhu; jinak řečeno, musí si vždy znovu zpřítomňovat svou bylost (vždyť ta stále „narůstá“, jak událostné dění pokračuje). Každá právě aktuální přítomnost přechází do bylosti, aby uvolnila místo té následující, jež přichází z budosti. Ovšem to, co přichází z budosti, může vejít do paměti pouze za předpokladu, že se to nejdříve stane právě aktuální přítomností (aktualitou); nemůže být tudíž dříve „pamatováno“. Jak tedy budeme mluvit o tom, když je toto „ještě nejsoucí“ nějak „míněno“? Je možné, aby do paměti vešlo alespoň toto „míněné budoucí“, tj. míněné „ještě nejsoucí“? Jak jinak by se dějící se událost mohla vztahovat ke své budosti a k tomu, co z té budosti má přicházet a snad i vskutku přijde?
(Písek, 101003-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Paměť náleží mezi vlastnosti, které mají své optimum silně pod „maximem“; řečeno s Aristotelem, také pro paměť platí, že žádoucí je jakási „střednost“. Příliš dobrá, tj. precizní a detailní paměť – bývá zřetelně na škodu tvůrčímu myšlení. Možná, že právě to představuje povážlivou mez a překážku dalekosáhlejšího použití počítačů dnes tak rozšířených a jejich počítačové „inteligence“. (Možná to znamená lepší perspektivu pro tzv. „fuzzi logiku“, kdo ví; jenže kdo se tím dnes vlastně zabývá s ohledem na širší perspektivy než jen pro „domácí použití“?) Zejména ve filosofii se ukazuje jako zásadně důležité, jak je myslitel formován (přesněji: jak se sám svými aktivitami formuje) na své myšlenkové cestě a díky této cestě; důležitější než rozsáhlé „znalosti“ a zejména „vědomosti“ je setkání s určitými spíš jen „vybranými“ vědomostmi a znalostmi, jehož „výsledkem“ je právě ono sebe-formování myslitele. Příliš velký důraz na paměť a rozsáhlé vědomosti a znalosti může i široce společensky vést k tomu, že se právě tvořivá inteligence může dostávat na okraj nebo do stínu, že není podporována a rozvíjena a že celá společnost dostává konzervativní rysy a ztrácí na dynamice.
(Písek, 070101-3.)

Karel Čapek (1932/33)

Ano, správně: opět jeden případ ztráty paměti, zase jedna z těch literárních amnesií, kterým vděčíme za tolik romantických a dojemných novel. Krčím s vámi rameny nad touto nikoliv už neobvyklou zápletkou, ale nemohu si pomoci; má-li náš hrdina zůstat Neznámý, je nutno zrušit jeho identitu a odebrat mu jeho papíry, vypárat monogramy a zejména, pane, zejména odklidit jeho paměť, neboť paměť je látka, z níž je v nás utkána naše vlastní totožnost. Vyhlaďte svou paměť, a budete člověk, který spadl s nebe, jenž nepřichází odnikud a neví, kam má namířeno; budete Případ X. Člověk, který ztratil paměť, se podobá člověku, který ztratil vědomí; i kdyby jeho mozek nadále byl jasný a normální, je to, jako by opustil půdu skutečnosti a žil mimo ni; vězte, že bez paměti by pro nás nebylo ani skutečnosti.
(Povětroň, in: 2396, Hordubal-Povětroň-Obyčejný život, Praha 1956, str. 238.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Jestliže událost (jíž je každé pravé jsoucno) chceme chápat důsledně jako celek, nemůžeme si ji rozložit na jednotlivé fáze (a už vůbec ne okamžiky), ale musíme vzít na vědomí (a snažit se to skutečně pochopit), že v každém okamžiku (kterému říkáme jsoucnost resp. momentální jsoucnost) se událost děje celá. To pak konkrétně znamená, že navzdory tomu, že v každém okamžiku je ta která jsoucnost jsoucna jakožto události sice trochu odlišná od jiných (např. v tom, že událost může být registrována, spatřena, uchopena, posunuta atd. pouze v okamžiku své aktuální jsoucnosti a nikdy jako událost celá), vždycky jsou všechny ostatní jsoucnosti této události nějak „při tom“. Na počátku se děje už celá událost a tudíž také její konec, na konci události se stále ještě děje celá událost, takže teprve teď končí také její začátek. To předpokládá ovšem jistý charakter, vlastní všem událostem (pravým jsoucnům), totiž jednak jakousi zvláštní předvídavost, anticipaci ještě nenastalých, ale k nastávání se přibližujících jsoucností, jednak jakousi „paměť“ ve smyslu schopnosti podržetněco z těch jsoucností, které už nastaly a staly se tak ,bylostí‘ (vlastní minulostí události). Tento charakter musíme přiznat i nejnižším úrovním událostného dění, a „paměť“ proto nemůžeme považovat za téma výhradně psychologické. (Písek, 030706-3.)