Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Je třeba se nějak (aspoň předběžně) vymezit vůči rozšířenému pojetí „názoru“ a „názornosti“, eventuálně „nazíravosti“), který je po mém soudu nepřijatelně poplatný prastarým představám o zobrazujícím charakteru vědomí a myšlení. Mylným předpokladem už starých Řeků bylo ono známé theorein, tj. zírání, hledění (odtud ten „názor“ či „náhled“): to, co je nám opravdu (skutečně) k dispozici, je pouze dojem, že něco přímo vidíme, nazíráme, že jsme něco nahlédli či nazřeli. V němčině se překládá jako „Anschauung“, a míní se tím ovšem zrakový (vizuální), jakoby „bezprostřední“ vněm (vjem) nějaké skutečnosti, přístupné smyslům; v pozadí je už od konce středověku, zejména však od počátku nového věku zejména v anglosaské tradici falešný předpoklad (fikce) tzv. „bezprostřední zkušenosti“ (immediate experience). Ve skutečnosti onen dojem, že jakoby přímo nahlížíme nějakou skutečnost, kterou máme před sebou, je výsledkem velmi složitého a několikavrstevnatého zprostředkování mezi mnoha spíše chaotickými podněty, jichž se našim smyslům dostává z vnějšího světa (z okolí), které musí být postupně a selektivně interpretovány za pomoci a na základě minulých zkušeností, zejména však za nezbytné intervence „rozumu“, tedy myšlení. A pokud je naše myšlení schopno ustavovat pojmy a spolu s tím konstruovat příslušné intencionální předměty, dochází pak nezbytně i k intervenci pojmového myšlení a příslušných pojmových struktur, které jsou našim „náhledům“ či „názorům“ vtiskovány a jimiž jsou ergo tyto náhledy či názory náležitě upřesňovány. A to vše se nám výsledně jeví jako přímý náhled či názor, ačkoliv o žádné přímosti či bezprostřednosti nemůže být ani řeči. Tak se ukazuje, že funkce pojmu se neomezuje jen na sám proces a postup aktu myšlení, nýbrž že ovlivňuje významně tzv. „produkty“ myšlení, myšlenkové konstrukty či modely, o nich pak můžeme mluvit jako o intencionálních předmětech (a ne-předmětech, což je třeba vždy dodávat).
(Písek, 141118-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Předpokladem je odlišení pojmu jakožto pomůcky či prostředku pojímání od toho, co je aktem myšlenkového pojímání tím pojímaným. V případě tzv. „ideálných předmětů“ (jako jsou např. čísla nebo geometrické obrazce apod.) je zřejmé, že třeba pojem rovnostranného trojúhelníku nemá ani tři úhly, ani tři strany, atd., takže naprostá většina našich výpovědí (event.. soudů) o tomto rovinném útvaru se nutně týká míněného obrazce, nikoli ,jehoʻ pojmu. Jakmile ovšem chceme srovnávat rovnostranný trojúhelník s rovnoramenným (nebo dokonce obecným), musíme se stejnou nutností přejít od obrazců (byť jen míněných) k pojmům, abychom třeba shledali, že pojem rovnoramenného trojúhelníku je obecnější (obsahem širší) než pojme trojúhelníku rovnostranného, takže tento poslední je zvláštním případem trojúhelníku rovnoramenného. A stejně tak potom můžeme jak trojúhelník rovnoramenný, tak trojúhelník rovnostranný považovat za zvláštní případy (resp. skupiny, ,třídyʻ případů) trojúhelníku obecného. Zároveň je zřejmé, že nesmíme přehlížet rozdíl mezi tím, máme-li na mysli (tj. pojmově uchopujeme) obecný trojúhelník ve smyslu zařazení určitého (tj. konkrétního) trojúhelníku mezi trojúhelníky obecné, anebo stejný trojúhelník míněný však „obecně“, tedy bez jakýchkoli dalších určení. To, čemu říkáme „pojem trojúhelníka“ (což je označení resp. pouhý název), pojmenovává nejen skutečný „pojem“ sám (tj. jeho funkční zapojení do aktů myšlení), nýbrž také to, co je jím pojímáno, tedy trojúhelníky bez dalšího určení, trojúhelníky s více nebo méně určenými (vymezenými) typy určení, a ovšem také nejrozmanitější jednotlivé či spíš „konkrétní“ trojúhelníky, o kterých bychom nejraději řekli, že jsou „skutečné“ – ovšem kdybychom si nebyli dobře vědomi, že jsou jakoby „skutečné“, jen pokud jsou tak míněny (myšleny). Od Platónových časů jsou tyto zdánlivě „skutečné“ trojúhelníky (vůbec „útvary“, „obrazce“, „vzory“ či „pravzory“) nejčastěji chápány jako „ideality“, což ovšem není možno považovat za nijak „ideální“. Bez ohledu na to je nicméně zřejmé, že jde o obrazy, obrazce atd. bytostně chápané jako nečasové resp. v čase neproměnné tzv. „předměty“, „objekty“. Pokud bychom podobným (obdobným) způsobem chtěli myšlenkově uchopovat něco pohyblivého resp. dějícího se, tedy událostného (což je nezbytnost, má-li to být míněno „přesně“, tedy jako něco, co má kontury, byť v jistém druhu proměny), musili bychom se pokusit o mínění (myšlení) „ne-předmětů).
(Písek, 140402-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Máme-li upřesnit vztah mezi pojmem (jakožto pojímajícím resp. hybným prostředkem pojímání) a pojímaným, tj. tím, co je pojmem (za pomoci pojmu) pojímáno, musíme především rozpoznat a nahlédnout, že většina pojmů pojímajících se vztahuje ke dvěma odlišným „pojímaným“, totiž pojímá jednak příslušný intencionální model a poukazuje k němu, ale na druhé straně pojímá svým (specifickým) způsobem nějakou „skutečnost“. Zatímco vztah mezi pojmem pojímajícím a příslušným myšlenkovým modelem je oboustranně výlučný, vztah mezi pojmem pojímajícím a skutečností pojímanou jakožto takovou takto výlučný není. Jedinou určitou „skutečnost“ můžeme pojímat různými pojmy (rozumí se platně, nikoli tedy chybně), a stejně tak jediným pojmem (ovšem vždy za pomoci téhož jediného příslušného myšlenkového modelu) můžeme mínit velice mnoho různých skutečností (obvykle říkáme: skutečností téhož druhu apod.). Tzv. „uplatnění“ nějakého pojmu v co možná přesném poukazu na nějakou skutečnost (mluvíme někdy o „pochopení“ či „uchopení“ té skutečnosti v myšlence, podobně o „pojetí“ čili „zajetí“, o „zmocnění se nějaké skutečnosti v myšlence atd.) je někdy charakterizováno jako „aplikace“ (Patočka např. mluví o „platnosti“ pojmů anebo o „aplikování našich kategorií na realitu – Péče III, s. 607 aj.).
(Písek, 130420-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Když mluvíme o „představě“, musíme vždy upřesnit (a sami sobě ujasnit), jde-li nám o akt představování nebo spíše o to „představované“, tedy o výsledek (rezultát) přestavování (jako aktu). Avšak ještě důležitější je přesně rozlišovat mezi představou představovanou a věcí představovanou. Uveďme příklad: před naším domem je lípa. Tu můžeme vidět, když se podíváme. Ale nemusíme se ani dívat, víme o tom, že tam roste a v létě kvete atd., pamatujeme si to, a můžeme si v paměti tu lípu také představit. Můžeme si i v zimě představit, jak byla olistěná a jak kvetla, a naopak si v létě můžeme představit, jak byla v zimě holá a bez listí. To, že a jakým způsobem si ji představujeme, je výkon naší představivosti, našeho představujícího představování, tj. je to náš výkon; výsledkem tohoto našeho výkonu je určitá představa představovaná, která se nějak vztahuje ke skutečnému stromu před naším domem. My si ovšem můžeme představovat jen tu lípu a nechat zcela stranou tu okolnost, že je před naším domem, anebo naopak si ji můžeme představovat, jak je před naším domem a jak ten dům stíní nebo jak je (z jiného pohledu) až za ním apod. Už z toho všeho je vidět, že naše momentální představa se může někdy více, někdy méně podobat skutečnosti, ale je od ní v každém případě odlišná; také můžeme mít o skutečnosti (ve vybraném rozsahu) více představ, které se od sebe navzájem také mohou lišit. A ovšem také různí lidé mohou mít různé představy o stejné skutečnosti, a my to můžeme zpozorovat a vyvodit to z toho, jaké představy si o té či oné skutečnosti (ve vybraném rozsahu) dělají nebo udělali. Nemůžeme zajisté nahlédnout do jejich mysli, abychom viděli a sledovali přímo, jak si ty své představy představované opravdu aktivně vytvářejí; nemůžeme se dokonce přímo podívat ani na výsledky toho jejich aktivního představování, protože k nim prostě nemáme přímý přístup. Ale z jejich chování, které můžeme pozorovat a pokoušet se mu rozumět, a zvláště z jejich povídání, vyjadřování, třeba i popisování skutečnosti apod. můžeme někdy lépe, jindy hůře chápat, jak oni – třeba na rozdíl od nás – tu skutečnost vidí, a to na rozdíl od toho, jak ji vidíme my. A to, co platí o přímém vidění skutečností, platí mutatis mutandis také o představování takových skutečností.
(Písek, 141118-2.)

Josef Tvrdý (1937)

162. Máme-li mluviti o pojmu, nutno si napřed všimnouti poměru soudu k pojmu. Stará logika se tu dostávala do nesnází, které ještě viděti na logice Fr. Krejčího, podle níž soud jest vztahem, resp. synthesou pojmů. Odtud vyplývá, že pojem jest před soudem a že tedy základním elementem logiky jest pojem. Tj. také stanovisko zakladatelů logiky Sokrata, Platona i Aristotela a vede nutně k metafysickému hledisku v logice, které vidíme např. u Hegla a Croceho. Je-li pojem před soudem, pak soud nemění nic na obsahu pojmu, nýbrž uvádí jen pojmy ve vztah. Obsah pojmů získáváme intuicí a jest evidentní. Avšak tento názor vedoucí k evidenci a intuici jest nesprávný, neboť jak ukázal H. Höffding,¹⁸ uváděním ve vztah se vztahy a pojmy mění a pojem přibírá pak obsah toho, co bylo vyzískáno soudem. Pojem nesmíme totiž ztotožňovati s logickým předmětem, který jest hypotheticky (relativně) neměnný a jehož metafysikové v logice zneužívají k zavádění metafysiky do logiky, ztotožňujíce jej s pojmem. ... Pojem není před soudem, nýbrž až po soudu. Proto konáme soudy, abychom získali přesné pojmy. Kdybychom přesné pojmy měli napřed, konání soudů by bylo zbytečné. Skutečné tvůrčí myšlení děje se v soudech, myšlení v pouhých pojmech, jak ukazují staré snahy po dělení, jež nalézáme v Platonových dialozích Parmenidu, Sofistu a Politiku, má ráz schematisování a dogmatismu. ...
- – -
¹⁸ Höffding Harald, La pensée humaine 1911.
(0004, Logika, Praha 1937, str. 84.)