Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Vzhledem k povrchnímu, málo promyšlenému nebo vůbec nepromýšlenému užívání obou termínů by nemělo žádný smysl se pokoušet najít něco společného všem těm různým (a těžko slučitelným) způsobům užití. Konec konců nikomu, kdo chce myslet přesněji, nezbývá nic jiného, než že si významy obou termínů upřesní sám a po svém, a že se dokonce pokusí o upřesnění pojmové. Tím se ovšem dostane do jistých potíží, protože bude muset upřesňovat a vymezovat význam slova „pojem“ za pomoci pojmového myšlení a tedy pojmů (, tj. vymezit „pojem pojmu“, a analogicky totéž pochopitelně bude muset udělat s významem slova „idea“, tedy vymezit „pojem ideje“, aniž by se mohl prostě odvolat na starého Platóna). Budeme tedy sami trvat a) na tom, že pojem sám je něčím, co musíme důsledně odlišovat od toho, čeho je pojmem; dále b) na tom, že pojem sám je vnitřní záležitostí výkonu myšlení (cogitans), zatímco to, k čemu se pojem vztahuje a tedy čeho je pojmem (pojetím), může být aspoň v některém ohledu smyslově vnímatelné (a tak registrovatelné) ještě jinak než myšlenkově, tj. že na to může být reagováno ještě jinak než myšlenkou a „míněním“, nebo případně i pojmově), ale že to může být také jenom a pouze myšleno (eventuelně vymyšleno), a to lépe či hůře, platně nebo neplatně (to je třeba ještě blíže objasnit, zda to vůbec může a má být nějak zahrnuto do rámce resp. kontextu našeho problému). Naproti tomu pod „ideou“ budeme sami mít na mysli něco zásadně, principiálně odlišného: idea není součástí žádného myšlenkového výkonu, dokud takovým výkonem není „uchopena“ (což je nevhodný a nepatřičný výraz, i když je ho tak někdy užíváno), přesněji uplatněna, prováděna, prosazována); idea má „direktivní“ charakter, ale jen ve smyslu ukazování směru. Idea není ničím „předmětným“, není to plán ani rozvrh, jen jakýsi „poukaz“ k plánu (plánování) či směru (směřování). Jistá analogie mezi ideou a pojmem tu však přece jenom je, totiž v tom, že se vnějšně, „předmětně“ nikterak nepodobají tomu, k čemu směřujíc a nač poukazují; a zejména v tom, že samy nemohou být předmětně uchopeny, tj. že nemůže být ustaven a upřesněn jejich „pojem“, alespoň nikoli ve smyslu dosavadní tradice pojmovosti, založené kdysi ve starém Řecku. Zatímco pojem má především charakter jakéhosi „vnitřního“ programu (vědomí a myšlení), jak správně a co nejpřesněji myslit (mínit) to, co má být myšlenkově pojato, idea jakoby „ukazuje“ směrem, kterým má být něco uskutečněno a tedy kterým se má zasáhnout do nějaké skutečné situace (a to nejen myšlenkově, ale zejména prakticky, „skutkem“, tedy skutečně – což pochopitelně myšlenkovou aktivitu zahrnuje, rozhodně nevylučuje).
(Písek, 101107-1.)

Josef Tvrdý (1937)

162. Máme-li mluviti o pojmu, nutno si napřed všimnouti poměru soudu k pojmu. Stará logika se tu dostávala do nesnází, které ještě viděti na logice Fr. Krejčího, podle níž soud jest vztahem, resp. synthesou pojmů. Odtud vyplývá, že pojem jest před soudem a že tedy základním elementem logiky jest pojem. Tj. také stanovisko zakladatelů logiky Sokrata, Platona i Aristotela a vede nutně k metafysickému hledisku v logice, které vidíme např. u Hegla a Croceho. Je-li pojem před soudem, pak soud nemění nic na obsahu pojmu, nýbrž uvádí jen pojmy ve vztah. Obsah pojmů získáváme intuicí a jest evidentní. Avšak tento názor vedoucí k evidenci a intuici jest nesprávný, neboť jak ukázal H. Höffding,18 uváděním ve vztah se vztahy a pojmy mění a pojem přibírá pak obsah toho, co bylo vyzískáno soudem. Pojem nesmíme totiž ztotožňovati s logickým předmětem, který jest hypotheticky (relativně) neměnný a jehož metafysikové v logice zneužívají k zavádění metafysiky do logiky, ztotožňujíce jej s pojmem. … Pojem není před soudem, nýbrž až po soudu. Proto konáme soudy, abychom získali přesné pojmy. Kdybychom přesné pojmy měli napřed, konání soudů by bylo zbytečné. Skutečné tvůrčí myšlení děje se v soudech, myšlení v pouhých pojmech, jak ukazují staré snahy po dělení, jež nalézáme v Platonových dialozích Parmenidu, Sofistu a Politiku, má ráz schematisování a dogmatismu. …
(0004, Logika, Praha 1937, str. 84.)
18 Höffding Harald, La pensée humaine 1911.

Ladislav Hejdánek (2008)

Slovo „reference“, tak často o jisté doby používané logiky a analytickými filosofy, skrývá nebo přesněji zakrývá velmi důležité problémy, vesměs spjaté s tradiční vadou objektivizujícího (zpředmětňujícího) myšlení, totiž že zapomínají na to, že není žádného myšlenkového nebo logického „vztahu“ tam, kde nejde o aktivní vztahování, tj. o výkon vztahování, v našem případě o výkon „referování“, odkazování k něčemu dalšímu, co už součástí toho výkonu není (tedy co je mimo tento výkon, vně tohoto výkonu). Jinak řečeno: při užívání slova „reference“ se většinou zcela pomíjí právě ten základní problém, totiž co vlastně zakládá vztah mezi „referujícím“ a „referovaným“, a navíc se zapomíná na to, že objektivovaný „referující“ není žádným způsobem schopno se samo vztáhnout k referovanému“ bez aktivního výkonu „referování“ ze strany příslušného „referujícího“ subjektu. [Vpodstatě dost podobná je situace v případě termínu „korespondence“: také zde je v důsledku objektivizace vytěsněn „subjekt“, který musí aktivně „odpovídat“, „respondovat“, ovšem ten může být na jedné i na druhé straně (nebo na obou), zatímco v případě „reference“ jde o jednosměrné „referování“.] Co z toho tedy vyplývá pro vztah pojmu k tomu, čeho je pojmem a k čemu se jako pojem vztahuje v kontextu aktu „pojímání“? Především platí, že sám pojem není schopen žádného výkonu pojímání, ale že je pouhým prostředkem, nástrojem, nebo možná lépe jakýmsi programem či návodem k určitému konkrétnímu „pojetí“ něčeho dalšího. K pojmu tedy není možný ani myslitelný žádný přístup zvnějšku, takže o pojmu nelze vypovídat jako o něčem „předmětném“. V tomto smyslu tedy nelze mluvit o tom, že by pojem sám mohl „referovat“ k něčemu dalšímu v onom objektivovaném logickém smyslu. Pojem je jen určitým způsobem zaměření myšlenkové intence (která by mohla jinak mít stejný cíl a tedy stejné zaměření i bez použití pojmu jako jakéhosi zpřesňujícího „programu“), tedy intence myšlenkového aktu; pojem je tudíž součástí resp. složkou intencionálního aktu, a v tom smyslu musí být odlišován a chápán odděleně od příslušného intencionálního „předmětu“ (eventuelně ne-předmětu, tedy souhrnně intencionálního modelu). Teprve u tohoto myšlenkového „modelu“ lez smysluplně mluvit o „referenci“ (eventuelně i „korespondenci“) v logickém smyslu.
(Písek, 080414-3.)

Ladislav Hejdánek (2006)

K pojmovému myšlení nepochybně náleží také jistý druh dovednosti a natrénovanosti, jakési zběhlosti v technickém smyslu, ale „pojem“ nelze od této dovednosti oddělovat jako nějaký „nástroj“ nebo „prostředek“ (vůbec jako nějakou „věc“ či „předmět“). Není to možné prostě proto, že ničím tak „samostatným“ není a být nemůže, protože je v jistém smyslu součástí této dovednosti, totiž součástí myšlenkového aktu, který se „pojmem“ jakožto jakousi „normou“ pro sebe spravuje a řídí. Psychologismus v logice, jak jej kritizoval a potíral třeba Husserl, se jistě mohl v něčem opírat o to, že pojmovost je něco, co je třeba uplatnit právě v myšlení jakožto aktivitě, činnosti (tj. v aktech myšlení): je to určitý způsob, jak v myšlení dodržovat určité programy či rozvrhy, abychom se spolehlivě dobrali příslušných intencionálních „modelů“ (tj. „předmětů“ nebo – perspektivně – „nepředmětů“).
(Písek, 061103-4.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Mezi pojmem jakožto „vnitřním“ prográmkem, jímž se řídí (má řídit) určitý akt myšlení, a eventuelní „reálnou věcí“ (reálným předmětem), který je za pomoci tohoto pojmu míněn, je ještě určitá přechodná zóna, která byla od počátků ve starém Řecku, ale pak ještě po dlouhé věky nesprávně a zejména nedostatečně chápána a interpretována. Tato nedostatečnost a nesprávnost se zejména ukázala v dlouhých středověkých sporech o tzv. univerzálie; tyto spory nebyly nikdy dovedeny do úspěšného konce, ale měly vážné následky pro celé novověké myšlení. Jedním z těch důsledků bylo utvoření dvou základních linií evropského myšlení, označovaných obvykle (a ovšem nepřesně) jako tradice kontinentální a tradice anglosaská; někdy se také mluví o tradici racionalistické a empiristické. Ani v jedné z těchto tradic se nepodařilo náležitě vyřešit problém povahy pojmů a pojmovosti, ale v průběhu diskusí a polemik se stávala stále zřetelnějším způsobem zjevnou jeho naléhavost. Empiristická tradice chtěla pojmy odvozovat ze smyslových vjemů (dojmů, impresí, počitků apod.), zatímco racionalistická tradice trvala na tom, že zdroj pojmů je nutno hledat jinde (totiž v rozumu samém). Dnes už tyto spory nejsou považovány za zvlášť naléhavé a aktuální, ale problém zůstává nadále nevyřešen. Kantův apriorismus v původním absolutním smyslu už snad nikdo nedrží, ale samo „apriori“ je fakticky uznáváno v relativní, tj. převážně historické podobě (apriori je historizováno, ale tato „historie“ vzniku či původu pojmů není nijak specificky vázána na „smyslová data“, přestože jistá vzdálenější spjatost není popírána). Od dob Brentanových a především od vydání Husserlových Logische Untersuchungen se však stalo nezbytným nějak počítat s tzv. intencionálními objekty (či předměty), a nějak interpretovat jejich povahu ve vztahu jednak k „reálným věcem“, jednak k pojmům. Hlavními dvěma důvody pro nutnost náležité interpretace jsou na jedné straně nemožnost ztotožnění pojmu s příslušným intencionálním předmětem (objektem), na druhé straně pak nemožnost nejen ztotožnění intencionálního předmětu s pojmem, ale také nemožnost prokázání jakékoli podobnosti mezi pojmem a intencionálním (nebo reálným) předmětem. (Pojem trojúhelníku nemá žádnou plochu, nemá tři vrcholy ani úhly atd., zatímco příslušný intencionální předmět je má. Zároveň však tomuto intencionálnímu předmětu nic v našem vesmíru neodpovídá, geometrické obrazce se nikde jako reálné předměty nevyskytují.) Dalším velkým problémem je ovšem i to, že mezi různými geometrickým obrazci jsou určité „logické“ vztahy, ačkoli samy o sobě jsou tyto obrazce míněny jako izolované (a nejen fakticky, ale jsou tak legitimně mínitelné – např. „výměr“ rovnostranného trojúhelníku si podržuje platnost jakoby bez ohledu nejen na jiné obrazce, ale dokonce i na všechny jiné, jinak stejné, jen větší nebo menší rovnostranné trojúhelníky, právě jako by na velikosti vůbec nezáleželo, protože mluvit a uvažovat o velikosti tam, kde jde o naprosto izolovaný obrazec, postrádá smysl). Tak se ukazuje, že geometrie jako teorie nemohla vzniknout (a ani dnes by se nemohla udržovat v jakékoli podobě) bez podpory logických souvislostí, do nichž pojem trojúhelníku je nutně zapojen. A jistě je nezpochybnitelné, že „logické souvislosti“, jak se o nich tradičně hovoří, nejsou záležitostí geometrie, nýbrž uvažování o geometrických obrazcích a také problémech. To ukazuje rovněž k tomu, že pojmy nelze uvažovat (a tedy tím méně „definovat“) jako izolované od jiných pojmů (je to ovšem zřejmé už z toho, že ke každému takovému definování nutně potřebujeme ještě řadu dalších, jiných pojmů). Definice se tedy netýká pojmů, nýbrž jejich intencionálních předmětů; o pojmech toho víme zatím příliš málo, abychom o nich mohli vůbec legitimně něco věcného prohlásit. Můžeme je pouze – a spíš jen intuitivně – srovnávat co do obecnosti (a to ještě za předpokladu, že celé to srovnávání je zapojeno do příslušných logických kontextů – přímo nahlédnout rozsah či obecnost určitého pojmu nemůžeme). Na druhé straně o nějakém „obsahu“ nebo rozsahu určitého pojmu nelze mluvit ani uvažovat vůbec, pokud do míníme s náležitou přesností, neboť v tom okamžiku, kdy chceme obsah nebo rozsah pojmu vymezit, nutně opouštíme půdu (terén) pojmů a pojmovosti a přecházíme na terén intencionálních (eventuelně reálných) předmětů.
(Písek, 080516)