Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

extenzionalita koncepce ↑sémantiky, podle níž jsou logicky reprezentovatelné pouze ↑extenze. Předpokládá omezení na jediný možný (skutečný) svět a fixní čas (časový řez). Toto pojetí je výhodné a postačující při aplikaci především klasické logiky (↑logika klasická) na věd. jazyky, je však nedostačující pro logickou analýzu přirozeného jazyka (↑analýza logická). Speciálně je e. omezením, které přijímá klasická logika a týká se výběru ↑funktorů. Přípustné jsou zde pouze takové funktory, pro něž platí, že ↑denotát složeného výrazu vzniklého užitím příslušného funktoru je plně určen pomocí denotátů složek, přičemž ↑smysl těch výrazů nehraje žádnou roli. Např. všechny ↑spojky výrokové logiky (↑logika výroková) vyhovují této podmínce.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 117.)

Jan Štěpán (1998)

množina libovolný soubor libovolných vzájemně odlišitelných objektů (prvků m.) uvažovaný jako jeden celek. Na rozdíl od ↑třídy nemusí jít o objekty homogenní (splnující současně nějakou vlastnost). M. je vymezena, lze-li zjistit, zda libovolně zvolený objekt je či není jejím prvkem. Pojem m. lze korektně definovat pouze axiomaticky.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)

Jan Patočka (1947)

Na první pohled vypadá toto zavržení vší moderní vědy i filosofie (pozor! toliko v otázce mravního smyslu života, v otázce pro humanismus rozhodující) paradoxně, nemožně: jako pouhý rozmar člověka, který nestačí své době a obrací se do minulosti, kterou si k tomu upravuje po svém. Což není humanismus v plném smyslu právě otázkou naší, nové doby ? ... A přece, soudím, má Rádl úplně pravdu, když se domnívá, že základy všeho humanismu jsou právě tam, kde on je hledá, že jsou v antické filosofii, a to u Sókrata, a že celé evropské myšlení je ve své hlavní linii tímto humanismem určeno. Neboť co je humanismus ve svém kořeni? Nic jiného než nauka, podle které základní otázka filosofie, ta, kterou se do filosofie vchází a jež všecky ostatní ovládá, je otázka po člověku, a to mravní otázka po člověku: otázka po tom, co je lidsky dobré, co je dobré pro člověka.
Otázka po dobrém, po tom, co je dobro, jest nutně otázkou po člověku. Dobro otvírá podstatu člověka, k podstatě člověka náleží otázka po dobrém; z toho, že je v ní klíč k porozumění člověku, vyvodili potom dva velcí myslitelé starověcí, že je v dobrém klíč ke všemu porozumění vůbec. ...
(Věčnost a dějinnost, Praha 2007, str. 15.)

Jan Štěpán (1998)

symbol jazykový znak, příp. více znaků (↑znak 1), který vedle tvarové charakteristiky má i významovou charakteristiku (↑význam), tj. něco označuje (↑denotát) a něco vyjadřuje (↑smysl); s. jako součást nějakého ↑jazyka je zpravidla spojován s jazyky formalizovanými.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)