Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Zpředmětňující tendence starého řeckého myšlení je výsledkem kombinace několika „faktorů“, které není snadné rozebrat a rekonstruovat a mezi nimiž převažují faktory dějinné (tedy nepřevoditelné na nějaké mimodějinné základy či elementy, tedy např. na nějakou lidskou „přirozenost“ nebo na nějaké psychické, neurofyziologické nebo dokonce genetické apod. fenomény). Zdá se, že podrobení praktických zkušeností při každoročním novém rozměřování zatopených a zabahněných políček egyptských zemědělců na březích Nilu bylo podrobeno reflexi – snad Thaletem, jak praví tradice, přičemž „problém“ sám byl přenesen (transponován) do zcela jiného, totiž naprosto „abstraktního“, tj. geometrického kontextu. Thales (nebo kdo na to jako první přišel) už musel něco třeba jen velmi primitivního o přímkách, trojúhelnících, kružnici, průměru kružnice atp. vědět, a v Egyptě byl upozorněn na m pořádnou praktickou důležitost stanovení resp. konstruování „pravého úhlu“ v určitém daném bodě. Ve všech zmíněných uměle konstruovaných geometrických „objektech“ šlo o něco „míněného“, s čím bylo možno – v myšlenkách – zacházet jako s pevnými a neproměnnými „předměty“. Jak vůbec mohlo dojít k tomu, že takové nikdy v prostoru ani v čase „nejsoucí“, „neexistující“ míněné předměty (intencionální předměty) mohly být v představách ustaveny a míněny? To bylo právě to, co neobyčejně zaujalo a nadále přitahovalo staré řecké myslitele. To byl pro ně skutečný „objev“, aspoň se jim to tak jevilo. Geometrické obrazce nebo (pro pythagorejce) čísla se jim jevily jako jakési nové, samostatné, ale velmi odlišné „skutečnosti“, které však nebyly závislé na nedokonalosti lidských smyslových orgánů, ale mohly být „míněny“ s naprostou přesností (přičemž tato přesnost byla kontrolovatelné v rámci pouhého myšlení a nemusela být ověřována v nějaké „praxi“, rozumí se jiné než myšlenkové, neboť ta za „praxi“ vůbec nebyla považována).
(Písek, 080912-1.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Sebeuvědomění nepochybně ke každé reflexi náleží, ale redukovat reflexi na pouhé sebeuvědomění by bylo příliš zjednodušující a vlastně matoucí. Cílem reflexe není nikdy jen uvědomit si sebe, dokonce lze říci, že to většinou není ani hlavním cílem. Hlavním cílem reflexe je rozpoznat náležitě rozdíl mezi tím, co jsem do nějakého činu nebo i myšlenky vložil sám, a mezi tím, co by mělo ukázat něco jiného, nějakou jinou skutečnost (ať už druhého člověka, jinou bytost nebo pouhou věc) věrně, nezkresleně, tj. především ne tak, jak bych to sám chtěl, jak by se mi to líbilo nebo hodilo, nebo třeba jenom jak se m i to „jeví“ v důsledku mé vlastní nedostatečnosti a mých chyb i omylů. Uvědomit si sebe přece nutně znamená také uvědomit si ty nepřesnosti a omyly, jichž se sám dopouštím – a právě to předpokládá, že mi to reflexe může a má pomoci napravit, vylepšit, a jistě nikoli jen proto, abych já byl lepší a dokonalejší, nýbrž protože mi jde také a někdy dokonce hlavně o to správné, pravé, pravdivé poznání a porozumění věcem i okolnostem, situaci, v níž jsem a která není mým dílem, alespoň nikoli jen mým dílem. A další chybou by zase bylo, kdybychom ono sebeuvědomění v reflexi chtěli chápat jen jako jakési odlišení sebe samého ode všeho ostatního, co proto nějak nivelizujeme, zpředmětňujeme a zvěcňujeme. Někdy totiž „to jiné“, „to druhé“ není jen věc, předmět, materiál, kterého si můžeme nějak použít a využít podle svých záměrů, ale může to být také „ten druhý“. A pak nejde jen o můj vztah k němu, Ale také o jeho vztah ke mně. Nikdy nejsme schopni si náležitě uvědomit, sami sebe, poznat sebe, aniž bychom vzali vážně všechno to, jak se „jevíme“ těm druhým nebo „tomu druhému“. Významnou součástí a složkou toho, jak si uvědomujeme sami sebe, je to, jak nás berou ti druzí, jak nás uznávají nebo neuznávají, a to ať už s tím souhlasíme nebo naopak se nám to nezdá a my se sami vidíme jinak (a nejen lépe, ale třeba také hůře). Docela zvláštním případem je velmi stará „reflexe“ či spíše „prae-reflexe“, uvažující o tom, jak nás vidí a posuzují bozi (nebo Bůh). V takovém případě se ukazuje, že vposledu jako by vůbec nešlo a nemohlo jít o to, co si o sobě myslíme my sami, ba ani o to, co si o nás myslí jiní lidé (my na tom přece nejsme tak docela a ve všem závislí, můžeme s nimi nesouhlasit, protože máme za to, že se známe „lépe“, než jak mohou oni znát nás, a můžeme se pokoušet se jim předvést, ukázat právě v tom, co oni přehlédli nebo nedocenili). Ale jinak se tomu má v případě, kdy jde o bohy (resp. o Boha): tomu nemáme co dokazovat, toho nemáme co přesvědčovat, že se mýlil, neboť jeho hodnocení, jeho ocenění je platnější než to, které si sami sobě dáváme. A v každé reflexi je vždycky také tento moment, kdy nejde ani jenom o naše vlastní sebeuvědomění a sebepoznání, ani jen o přesnější a věcnější poznání věcí, bytostí, lidí a situací kolem nás, ale kdy se sami sobě chceme „ukázat“ ve světle té poslední instance, za jakou sami sebe nepovažujeme a považovat nemůžeme.
(Písek, 080908-3.)

Job ()

17Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš a že tak o něj pečuješ? 18A že ho navštěvuješ každého jitra a každé chvíle jen zkušuješ? 19Dokavadž se neobrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Job 7, 17-19
(6630, Biblí svatá, pův. kralic. vyd. 1579-93, Kutná Hora 1940, str. 560.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Ve filosofii lze právem uplatňovat podobné metody, jaké jsou uplatňovány v matematice, totiž že se určitá funkce, souvislost, struktura uvede do extrému. Je ovšem velmi důležité si uvědomit, že nejde o víc než o metodu, tj. že u té metody nemůžeme natrvalo zůstávat, že ji nemůžeme a nesmíme generalizovat, univerzalizovat, že z ní nemůžeme dělat něco jako samostatnou koncepci, dokonce už ne samostatnou, odlišnou „filosofii“. Pokud to nějaký myslitel přec jen dělá, musíme jej chápat (a pokoušet se mu porozumět) s jistou opatrností; a jde-li o myslitele závažného, dokonce velkého, pak je třeba, abychom byli stále připraveni ty jeho extrémní myšlenky a extrémní formulace chápat jako metodické (a nesázet na ně jako na zaručené „pravdy“). Extrémní formulace ovšem často nejen provokují, ale také strhují; nejčastěji vedou k ideologizaci problému a tím pokřivení jinak správného vidění. Takto opatrně je třeba číst a interpretovat (a také používat, aplikovat) některých krajních, extrémních myšlenek i jejich formulací v případě takového Kierkegaarda, Nietzscheho – a v pozdější době třeba Simony Weilové, kterou teď zase čtu. Najdeme tam skvělé myšlůenka, ale právě ty nejskvělejší je třeba někdy reinterpretovat, zbavit je jejich exaltovanosti, ale využít na druhé straně k lepšímu pochopení jak problému samého, tak onoho s tím spjatého příliš emotivního protestu proti „drzému“ obecnému nechápání. Jako příklad bych mohl uvést citaci z Weilové, kterou jsem (žel jen v anglickém překladu) našel na internetu mezi jinými citáty: „The only way into truth is through one's own annihilation; through dwelling a long time in a state of extreme and total humiliation.“ Souvisí to ostatně s jejím neudržitelným pojetím „subjektu“ resp. – jak ona sama formuluje – našeho „já“. Tady lze jasně uvést protiargumenty: cesta (ve smyslu pohybu), která by měla vést skrze vlastní sebezničení (anihilaci) „já“, by přece nutně musela přestat být cestou – nebyla by „ničí“ cestou, „ničím“ pohybem – pohyb by tím byl zlikvidován – a tím i možné dospění k cíli toho pohybu. „Totálnost“ je zde právě tak na škodu a je stejně nebezpečná jako každá jiná. Právě proto sám dávám takový důraz na reflexi jako specifickou myšlenkovou aktivitu a zejména na její prostřední, „ek-statickou“ fázi: jako „moment“ v pohybu reflexe je ovšem třeba dobře vidět a respektovat to, že se subjekt může k sobě vrátit (aby byla možná „náprava“) pouze za toho předpokladu, že od sebe odstoupí, že nechá sám sebe za sebou a že se tak v setkání s „Pravdou“ ocitne jakoby „mimo sebe“, „bez sebe“. Ale to není ani cílem, ani koncem reflexe.
(Písek, 091212-1.)