Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Jan Sokol (2008)

Pro náš podnik jsme si nemohli přát lepšího „patrona“. Souček byl člověk mimořádně přátelský, osobně skromný a přitom ve svých názorech vyhraněný a pevný. Na rozdíl od Hromádky, kterého jsem pravda neznal tak dobře, který však vždycky vystupoval jako někdo a dával to i trochu znát, Souček byl skutečně „otevřený“ člověk. Mnohokrát jsem mohl obdivovat, s jakou pozorností a zájmem dokázal poslouchat, co mysleli a říkali jiní. Ani v drobných exegetických a jazykových sporech, k nimž při překladu přirozeně docházelo, nikdy nehodil na váhu svoji nesrovnatelně větší odbornou erudici jako autoritu, ale trpělivě argumentoval – a někdy se nechal i přesvědčit.
(Z příspěvku o semináři v Jirchářích, na schůzce Opus Bonum, 18. 10. 08 – z e-mailu red. P. Mareše.)

Svatopluk Karásek (1998)

Zajímavé je ,že jsi mezi profesory nezmínil J.B.Součka. Většinou ho všichni opěvují a uznávají jako velkou autoritu.
Souček byl hrozně solidní, hodnej člověk, ale já jsem k němu neměl moc blízko. Vážil jsem si ohromně jeho vzdělání i jeho vznešenosti, ale do osobnějšího rozhovoru jsem se s ním nikdy nedostal.
(Víno tvé výborné, rozhovory se Štěpánem Hájkem a Michalem Plzákem, Kalich, Praha 1998, str. 51.)

Václav Frei (2008)

Zmínil jsem se o profesorech Hromádkovi a Součkovi. První z nich byl mezi námi jen několikrát. Pamatuju se, že – už v průběhu koncilu – vřele mluvil o Janu XXIII. jako o mnohými vytouženém „dobrém papeži“, a velmi oceňoval obrat k ekumenismu. Pro kontrast citoval encykliku Pia XI. Mortalium animos (1928). Ta ekumenismus tvrdě odmítla a měla nevlídná slova o protestantech: PRÝ na ně papež vztáhl Pavlova slova „jejichž bohem je břicho a sláva v hanbě jejich“. To se mi tak bolavě zaseklo do paměti, že jsem se po té encyklice silně pídil. Denzinger (34. vydání, 1967) z ní má jediný neslavný odstavec (3683). Až po letech mi ji vydolovali v knihovně KTF skrytou v jiné knize. Samostatně asi nevyšla, a není čeho želet. Ale ta invektiva v ní k mé úlevě není. – K J. L. Hromádkovi ještě dodávám, že se jeho politické postoje z doby před prozřením v srpnu 1968 do semináře nijak nepromítaly.
(Z příspěvku o semináři v Jirchářích, na schůzce Opus Bonum, 18. 10. 08 – z e-mailu red. P. Mareše.)

Ladislav Hejdánek (1983)

Z filosofů bych pak mohl jmenovat už jen Emanuela Rádla, který mne filosoficky ovlivnil vůbec nejvíc. Pohříchu jeho pokus o řešení otázky vztahu mezi filosofií a theologií mi nikdy nepřipadal dost domyšlený, i když nezůstává bez zajímavosti. Docela jinak tomu bylo v případě dvou protestantských theologů, pod jejichž vlivem jsem se ocitl brzy po skončení války. Časově předcházelo působení novozákonníka J.B.Součka, filosoficky velmi dobře orientovaného; znal jsem jej povrchně ještě z konce válečných let, ale významnou orientační postavou se pro mne a pro mnohé z mých přátel stal jako vůdčí osobnost Akademické YMCA, křesťanského studentského sdružení. Jeho nevelká studie o theologii a filosofii z doby války zůstává pro mne dodnes snad nejzajímavějším a nejhlubším českým textem na toto téma; její neuspokojivost je založena ve věci a není proto jejím nedostatkem, spíše naopak předností. Pro mne /167/ osobně měla význam zásadní, protože nechávala otevřenou perspektivu té cestě, pro kterou jsem se rozhodl a k níž mne inspiroval především J. L. Hromádka, nikoli ovšem Hromádka ovlivněný Barthem, nýbrž Hromádka Křesťanství v myšlení a životě.
(Vztah mezi filosofií a theologií jako filosofický problém, in: Filosofie a víra, Praha 21999, str. 166-67.)