Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Bělehrádek (1939)

Teorie života. Každá věda směřuje k tomu, aby podala co možná úplný a ucelený obraz o svém předmětě. Mosaiku tohoto obrazu tvoří fakta, které ovšem je nutno řaditi podle určité soustavy a tmeliti k sobě. Tímto tmelem, který ukazuje na souvislost fakt, jsou domněnky (hypothesy) a teorie. Zejména tam, kde se nedostává fakt, je třeba vyplniti mezeru aspoň prozatímně vědeckou domněnkou, jež pak může býti ověřena nebo vyvrácena novými fakty. Hypothesy, jež vyplňují prozatímně mezery v soustavě fakt, se nazývají hypothesami pracovními, protože ukazují další směr práce. předmětu. Domněnky, které spojují velký počet fakt, dodávajíce jim jednotného logického vysvětlení a smyslu, se nazývají teoriemi. Z nich jsou v obecné biologii zvláště důležité teorie vývojová, podle níž se druhy vyvíjely ze starších a jednodušších během geologických období, a teorie buněčná, podle níž jest základním stavebním kamenem všech organismů vůbec buňka.
Jestliže vědecká domněnka nesouhlasí s nějakým novým faktem, musí býti odvolána nebo pozměněna (opravena). O některých životních úkazech je možné utvořiti dvě nebo několik stejně oprávněných různých domněnek, o jejichž platnosti rozhodne teprve bádání. – Ačkoliv hypothesy a teorie tvoří neodlučitelnou součást vědy, jest je rozlišovati přísně od skutečných fakt a nezapomínati na jejich prozatímnost a pomíjivost.
Tvoříme-li na základě biologických fakt teorie, můžeme zahrnovati stále širší oblasti fakt i s příslušnými hypothesami, až nakonec lze formulovati teorii tak širokou, že zahrnuje s jednotícího hlediska veškerou oblast biologických skutečností. Takové teorie vykládají jednotně „podstatu“ života a nazývají se teoriemi života:
1. Vitalismus učí, že ...
[2. Mechanismus (materialismus) považuje ...]
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 15.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)

Mephistopheles:
’s ist ein Gesetz der Teufel und Gespenster:
Wo sie hereingeschlüpft, da müssen sie hinaus.
Das erste steht uns frei, beim Zweiten sind wir Knechte.
Faust:
Die Hölle selbst hat ihre Rechte?
Das find’ ich gut, da ließe sich ein Pakt,
Und sicher wohl, mit euch ihr Herren schließen?
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 43.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Brentano se prý vyslovil kdysi o Masarykovi, že to je ten z jeho žáků, který se zajímá o praktické důsledky doktrín (podle J. Patočky, Češi 2, s. 416). Tato formulace sama vede k vážným problémům, týkajícím se obecně vztahu mezi určitou vypracovanou myšlenkou, vlastně pojetím, koncepcí a eventuelně také učením, doktrínou na jedné straně a mezi jejím praktickým, životním nebo jinak pro život nějakého společenství a společnosti závažným uplatněním. Cenná (zdánlivě cenná) myšlenka se může v nových souvislostech ukázat jako zčásti nebo docela nebezpečná nebo jinak problematická. Na druhé straně se nějaká myšlenka nejdříve vůbec neujme, nevyvolá zvláštní zájem, a po nějaké čase se ukáže její cena. Abychom mohli tuto problematiku náležitě uchopit, otázky správně postavit a formulovat (uvést do správného kontextu), musíme dbát nejen na to, že sama myšlenka má nutně své „myšlené“, své „cogitatum“, na které se nesmí v průběhu jejího uplatňování zapomínat, ale že má také své specifické „ne-myšlené“, které se nejen v rámci jejího vlastního domýšlení také nějak – ovšem „nepředmětně“ – prosazuje a uplatňuje, ale které jakoby by – ovšem opět „nepředmětně“ – intervenuje též v průběhu jejího uplatňování (i sebe-uplatňování) v souvislostech mimomyšlenkových (přesněji v souvislostech, které už přesahují pouhé její domýšlení).
(Písek, 081206-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

V nové době, s nově precizovaným chápáním povahy „vědy“, se mimořádný důraz kladl na rozlišování mezi tzv. „fakty“, tj. zjištěními, o nichž nebylo a není možno pochybovat, a jejich výkladem, který spočívá jednak v jejich uvedení do souvislosti s jinými fakty, jednak s uspořádáním mnoha fakt do jakési „celkové“, soustavné myšlenkové stavby, jíž jednotlivá fakta neodporují a která sama netrpí vnitřními rozpory. Důraz na tzv. fakta šel někdy tak daleko, že se ztrácelo povědomí rozdílu mezi skutečnostmi samými a příslušnými fakty (jakožto konstatováním těchto skutečností); nicméně ve vědecké praxi (v „životě“ vědy) zůstalo vždy platné rozlišení mezi takovou celkovou koncepcí (teorií nebo hypotézou) a jednotlivými „fakty“, takže nějaké nově zjištěné „faktum“ mohlo „vyvrátit“ dosud platnou teorii, která je nedokázala do své interpretace pojmout. Zapomínalo se obecně, že samo „factum“ je něco „udělaného“, myšlenkově vytvořeného, a že takové „vytvoření“ není možné mimo kontext nejen věcný, ale zejména myšlenkový. Potlačování myšlenky, že každé „rozumění“ nutně předpokládá nejen to, čemu je „rozuměno“, ale také nějaké prostředky „rozumění“, které z „věcí“ samých, ze „skutečností“ samých nevyplývají a nemohou tedy z věcí být nějak „odvozeny“ (o takový výklad se pokoušela anglosaská tradice tzv. empirismu až senzualismu, ale po mém soudu také neudržitelně, stejně jako byla neudržitelná kontinentální tradice, počítající s nějakými „věčnými ideami“ anebo s nějakým „apriori“). Máme všechny důvody proč se domnívat, že žádné „faktum“ nemůže být ustaveno (konstatováno) bez přinejmenším zlomků či prvků nějaké „teorie“, tedy bez zasazení „konstatovaného“ do kontextu (souvislostí) s mnoha „fakty“ jinými, konstatovanými již dříve a samozřejmě také za pomoci přinejmenším zlomů či rozvrhů teorií nebo hypotéz jiných. Není žádných samostatných, izolovaných, „o sobě“ jsoucích a jednou provždy trvajících „fakt“, protože není ani žádných samostatných, izolovaných, „o sobě“ jsoucích a neměnných „skutečností“.
(Praha, 070517-1.)